Bývalý záložník vypráví o svém životě na hřišti i mimo něj. „Matteo bojoval statečně, pro mě zůstává vzorem. Největší radosti zažil v Laziu, zklamán tím, jak to skončilo.“
Zvenčí se často zdá, že fotbal je svět sám pro sebe. Zlatý, dokonalý, prostý všeho. Dokonce i bolesti. I když fotbalista vždy vedl klidný život, nikdy nepřekračoval hranice, je vnímán jako privilegovaný člověk, který patří do jiné dimenze než „normální“ lidé. Pak ale přijdou tragédie, které všechny vrátí zpět na zem. To se stalo Diegovi Fuserovi, bývalému záložníkovi Turína, Milána, Florencie, Lazia, Parmy a Říma s více než 400 zápasy v Serii A. Nikdy nebyl superhvězdou ani osobností z titulních stránek – i když mu někdo v mládí říkal „rebel“ – a v roce 2015 zažil největší bolest, jakou může otec zažít: jeho syn Matteo zemřel v 16 letech po dlouhé nemoci. „Změnilo mi to život, navždy ho zničilo. Je to něco, co vás poznamená uvnitř, těžko se to vysvětluje. Snažíte se to přijmout, ale hledáte odpovědi, které neexistují.“
Diego Fuser, začněme od začátku. K velkému fotbalu jste se dostal hraním v mládežnickém týmu Turína a fanděním Juventusu. Pěkný paradox. Je to vina vašeho otce?
„Ano, on mě brával na stadion. Do žákovské kategorie jsem chodil každou neděli, pak jsem přestal. Mým idolem byl Tardelli, strašně se mi líbilo, jak hrál na hřišti.“
Pak jste se časem stal fanouškem Turína?
„Ano, už od Primavera. Koneckonců, když hrajete proti Juventusu, uvědomíte si spoustu věcí a už ho nemůžete fandit.“
V roce 1989 vás získal Milán. Nejprve pod Sacchim a poté pod Capellem, lituješ něčeho?
„První rok jsem možná nebyl na správné úrovni. Druhý rok jsem se po hostování ve Fiorentině vrátil do Milána přesvědčený, že mohu hrát. Capello však na soustředění vyzkoušel Gullita na pravém křídle a fungovalo to, takže Ruud hrál téměř celý rok. A v červnu jsem požádal o odchod.“
Chtěl vás Zoff do Lazia?
„Proto jsem si vybral biancocelesti. Byly to čtyři krásné roky, měl jsem tu čest nosit kapitánskou pásku a zvedat poháry. Je mi líto, jak to dopadlo…“.
Očekával jste jiné zacházení?
„Po všech těch úspěších, které jsme dosáhli, ano, myslím, že bych si to zasloužil. Nechali mě odejít, jako bych byl jeden z mnoha. Řekněme, že návrh přišel od někoho, kdo nebyl trenérem, ale choval se, jako by jím byl.“
Koho tím myslíte?
„Není žádným tajemstvím, že Mancini měl v Laziu velkou moc. Eriksson ho velmi poslouchal. Poslali pryč mě, Signoriho a další. Měli jiné plány.“
Mluvil jste někdy se Švédem?
„Řekl mi, že pokud mi v Parmě dají více peněz, měl bych odejít. Lazio neudělalo nic, aby mě udrželo.“
O tři roky později se rozhodl vrátit do Říma, ale aby hrál za Giallorossi. Jak to dopadlo?
„Před zápasem Řím-Parma, posledním v lize, mě Capello oslovil během rozcvičky a zeptal se mě, jestli bych s nimi chtěl hrát příští rok. Okamžitě jsem souhlasil. O několik týdnů později jsme vše formalizovali.“
To byla pro fanoušky Lazia velká rána…
„Opakuji, takové zacházení jsem nečekal. Jsem s biancocelesti spjatý, prožili jsme spolu krásné sezóny a nikdy bych nešel přímo do Říma. Ale hrál jsem tři sezóny v Parmě, netušil jsem, že to vyvolá tolik negativních reakcí. Fanoušci často nechápou, že pro nás je to práce. Respektuji a chápu jejich vášeň, ale myslím si, že občas je třeba trochu respektu k těm, kteří vám dali všechno. Představte si, že Lazio mě nikdy nepozvalo na Olimpico…“.
Máte nějaké výčitky?
„Co se týče mých rozhodnutí, ne. Jedno lituji v souvislosti s národním týmem: nepozvání na mistrovství Evropy v roce 2000 mě bolelo.“
Na lavičce národního týmu seděl Zoff. Bylo by to perfektní uzavření kruhu…
„Odehrál jsem všechny kvalifikační zápasy, stejně jako s Maldinim o dva roky dříve. Ale se Zoffem byl vztah jiný. Byl jsem zraněný, ale zotavoval jsem se a řekl jsem mu to, on se ale přesto rozhodl mě nevzít. Je to rána, která se nikdy úplně nezahojila.“
Mluvil jste o Římě, kde se věci vyvíjely mnohem hůře, než se očekávalo. Proč?
„ První rok byl velmi pozitivní. Skoro jsme vyhráli druhý titul v řadě a hráli jsme Ligu mistrů. V následující sezóně však došlo k několika nedorozuměním s klubem. Hrál jsem málo, ale už jsem měl hlavu jinde. Začal jsem mít větší problémy než fotbal.“
Bylo to v té době, kdy jste zjistili Matteoovu nemoc?
„ Ano, utíkal jsem z tréninků, abych mohl být se svým synem. Odcházel jsem a trávil večer v nemocnici se svou ženou. Hodně jsme bojovali. Matteo také. Bohužel jsou okolnosti, se kterými nikdo nic nenadělá.“
Byla to tragédie, která otřásla světem fotbalu. Uplynulo 14 let, v čem vás to změnilo?
„ V mnoha ohledech, věřte mi. Byla to událost, která obrátila náš život naruby a navždy ho zničila. Zanechá to ve vás stopu, je těžké to vysvětlit. Snažíte se to přijmout, ale hledáte odpovědi, které neexistují. Nemyslím si, že existuje bolest větší než ztráta syna. Nic už nebylo jako dřív. Zároveň mi ale jeho příklad dal velkou sílu, žijeme pro něj každý den.
