Je jediným Italem, který v této sezóně vyhrál tři turnaje: „Sním o Top 20. Tenis hraje i můj bratr, může se spolehnout na mé zkušenosti.“

Je jediným Italem, který letos vyhrál tři turnaje, a je jedním z mnoha úspěchů Itálie, která každý týden přináší nějaké tenisové radosti. Luciano Darderi zasvětil svůj život tenisu. Spolu se svým otcem, výbušným Ginem, a mladším bratrem Vitem podstoupil všechny možné oběti. Když přišel do Itálie z Argentiny, bylo mu 14 let a hrál třetí ligu: „Všichni mi pomáhali, mnoho lidí mi poskytlo ubytování, mám přátele, kterým vděčím za mnoho a kteří zůstanou navždy v mém životě.“ Obětavost se vyplatila návratem mezi 40 nejlepších, jen krůček od nejlepšího umístění na 32. místě světového žebříčku a především od nasazení v New Yorku. Poslední úspěch v Umagu, ve finále proti Španělovi Tabernerovi, mu zanechal poraněný kotník, ale nic nezastaví tohoto mladíka z roku 2002, který má stále větší důvěru ve svůj tenis a budoucnost.
Luciano, zranit se při oslavě vítězství je pěkný rekord, jak se cítíš?

„To ano… Na konci zápasu jsem si podvrtl kotník. V Torontu hrát nemůžu, ale není to nic vážného a doufám, že se brzy začnu připravovat na turnaje na tvrdém povrchu.“

Je to váš třetí titul v sezóně, první mezi Italy. Čekal jste to na začátku roku?

„Upřímně řečeno, ne. Po vítězství v Marrákeši jsem si uvědomil, že mám na to vyhrávat turnaje, ale dva týdny v Bastadu a Umagu s dvěma tituly v řadě byly opravdu výjimečné. Sebevědomí jsem nabral zápas od zápasu.“

V čem se podle vás za poslední roky nejvíce zlepšil?

„Řekl bych, že ve všem. Fyzicky i technicky, ale hlavně psychicky. Hrát dva týdny po sobě na antuce a zůstat soustředěný je výzva. Teď umím lépe hospodařit s energií, to se naučíte s praxí.“

Antuka, jak dokazují čtyři tituly v kariéře, je vaším oblíbeným povrchem. Dalším testem bude beton. Jaké jsou vaše očekávání?

„Myslím, že mám dobré předpoklady, abych se i tady prosadil. Loni jsem měl v americké sezóně zdravotní problémy a nedokázal jsem dosáhnout dobrých výsledků, ale teď je mi lépe. Pokud mi vydrží kotník, chci to zkusit. Dlážděná plocha je jiná, ale můžu se zlepšit.“

Jak jste již zmínil, do konce sezóny máte jen málo bodů k obhájení a nejlepší umístění v žebříčku je na dosah: je cíl dostat se do top 20 reálný?

„Ano, rozhodně. Moc bych to chtěl a pracuji na tom, už zbývá jen kousek a chci přidat plyn.“

Na turné je italská výprava velmi početná. Jaká je atmosféra v týmu?

„Skvělá. Vyrostli jsme spolu, jsme všichni mladí, dobře se známe. V Londýně jsme chodili všichni společně na večeři do italské restaurace Macellaio, která byla naším hlavním stanem. Je důležité mít takovou podporu i mimo kurt.“

Sinner byl posledním Italem, který vyhrál Umago. Motivuje vás k růstu, že máte doma číslo 1?

„Určitě, je pro nás všechny velkým vzorem a inspirací. To, co dokázal ve Wimbledonu, když vyhrál titul po prohře ve finále v Paříži, je šílené. To, že se tak rychle vrátil v další výzvě proti Alcarazovi, znamená jen jedno: že mentálně je nejlepší na světě.“

Váš otec je také vaším trenérem, váš bratr Vito je nadějný tenista. Jaké je to skloubit práci a rodinu?

„Je to hezké. S otcem máme ještě dlouhou cestu před sebou, ale čtyři tituly za tři roky jsou dobrý začátek. Milujeme tenhle sport, tvrdě makáme a pro mýho bráchu je důležitý, že se může spolehnout na mý zkušenosti z okruhu. Pro mě i pro mýho tátu to bylo všechno nový. Že jsem dneska tady, je díky němu. Někdy se hádáme, jsme výbušný typy, ale náš cíl byl vždycky stát se profesionálníma tenistama a daří se nám to.“

Je pravda, že jste málem zemřel při dopravní nehodě?

„Ano, jednou jsme jeli s Marcellem Macchionem autem po zápase v Rimini na další turnaj. Na horské silnici jsme riskovali, protože nás předjíždělo auto a pod námi byla propast. Osoby v autě za námi zemřely, ale nás smrt neměla. Ale když zažijete takovou hrůzu, začnete si všeho mnohem víc vážit.“

Jste Argentinec a Ital. Co si z obou kultur přinášíte s sebou, jak na hřišti, tak mimo něj?

„V životě určitě italské jídlo a na hřišti argentinskou „garru“, touhu vždy bojovat. Jako malý jsem se hodně rozčiloval, když se mi během zápasu nedařilo, teď jsem zralejší a klidnější.“

Víme, že fandíte Neapoli. Je to zásluha Maradony?

„Samozřejmě, Diego spojuje všechno. Neapol je můj domov.“

Ale nemáte vytetované číslo 10, že ne?

„Ne, na paži mám vytetovanou svou babičku Elisu. Už není mezi námi, ale pořád na ni myslím. Když hraju, dívám se na ten tetování a cítím se jí blízko. Vše, co měla, svou penzi, úspory, použila, aby mi pomohla v kariéře, abych se stal tenistou. Darovala mi první raketu a pokaždé, když vyhraju, pošlu jí polibek tam nahoru.“