Je jediným Italem, který v této sezóně vyhrál tři turnaje: „Sním o Top 20. Tenis hraje i můj bratr, může se spolehnout na mé zkušenosti.“Trenér z Benátska vzpomíná na kluby a na to, jak mu unikla reprezentace: „Díky mně Robi už neměl problémy se zády. V roce 2016 mě kontaktoval italský fotbalový svaz, abych nahradil Conteho…“

V létě se Villasimius může stát nebezpečným místem: „Nedávno jsem zažil požáry na vlastní kůži, poblíž svého prázdninového domu.“ Gianni De Biasi si užívá moře na Sardinii. Modrá voda, červený oheň: „Dopadlo to dobře, nikdo nebyl zraněn, ale…“ De Biasi, bývalý záložník, dnes trenér, čeká na telefonát: „Zkušenosti mě posilují, ještě mám co nabídnout.“

Gianni De Biasi ze Sarmede, Treviso.

„Nedaleko San Martino di Colle Umberto, rodného města Ottavia Bottecchii, cyklisty, který vyhrál Tour de France a zemřel po brutálním napadení, se nikdy nepodařilo objasnit, proč k tomu došlo. Někteří říkají, že ho zbili, protože si vzal hrozen vína, jiní vyprávějí něco jiného. Jako dítě mě tento příběh velmi zasáhl. V šedesátých letech jsem byl ministrantem v Benátsku a ti, kteří chodili na mši, mohli hrát na hřišti farního klubu.“

Jako dítě byl fanouškem Juventusu, pak…

„Přestal jsem v den, kdy jsem proti nim poprvé hrál, s Pescara. Ti fanoušci Juventusu (Juve pod prvním Trapattonim, konec 70. let, pozn. red.) byli naprosto nesnesitelní. Na hřišti se chovali jako páni světa, byli snobští jako hvězdy. Od té doby moje sympatie k Juventusu upadly. Dnes fandím jen týmům, které trénuji.“

Zklamáním pro vás byl i Inter.

„Sezóna 1975-76, jsem nadějný záložník a ubytují mě v pokoji se Sandrem Mazzolou, legendou. Mazzola nechává svítit světlo až do pozdních nočních hodin, protože píše svou autobiografii (La prima fetta di torta, vydaná v roce 1977, pozn. red.). ‚Gianni, nevadí ti ta lampa?‘ A já: ‚Ale ne, to ne.‘ Ale vadilo mi to, hodně mi to rušilo spánek. Skutečná hořkost však byla jiná, a to neúspěšný debut v Serii A. V Perugii jsem se chystal nastoupit, ale někdo se zranil a trenér Chiappella změnil rozhodnutí a nasadil Acanforu. Výsledek: nulové vystoupení v Interu mezi velkými, jen v Primavera.“

De Biasi, bojovný záložník.

„Ve skutečnosti jsem se narodil jako střední záložník. Brescia byla tým, ve kterém jsem hrál nejvíce a kde jsem měl trenéra Gigiho Simoniho. Říkal mi „cavallino“ (koníček) a já bych se pro něj vrhl do ohně. Byl to mistr. Do Brescie jsem přišel jako protiváha v obchodu s Beccalossim. Bránit „Becca“ bylo nemožné, nikdy jste mu nedokázali vzít míč, abyste ho zastavili, museli jste ho zmlátit. Posílám mu velkou pusu.“

De Biasi jako trenér.

„Prošel jsem si opravdovou školou života v nejzazší provincii. Nikdy jsem neměl agenta, dvakrát jsem odmítl agenturu Gea. Na vrchol jsem se vyškrábal bez vrtulníku. Kdo se na vrchol dostane s cepínem, má lepší výhled.“

V Brescii trénoval Robiho Baggia.

„V sezóně 2003–2004, jeho poslední sezóně. Trénovat ho bylo velmi snadné: „Lidé chtějí vidět Robiho Baggia,“ říkal jsem mu, a to stačilo. Měl rozbité kolena, což mu způsobovalo problémy se zády. Já jsem jezdil na skútru a kolem břicha jsem si dával elastický neoprenový pásek proti průvanu. Něco jako pás doktora Gibaud. Jednoho dne jsem mu řekl: „Robi, zkus ten pásek.“ Vzal si ho, nasadil si ho, zahrál si s ním a už ho nesundal: problémy se zády byly pryč, držení těla se stabilizovalo. Teď si vzpomínám: „Robi, ten pásek jsi mi nikdy nevrátil! Neboj, dělám si legraci.“ Baggio byl neopakovatelný špičkový hráč, poháněný nezkrotnou vášní. Viděl jsem, jak trpí: „Robi, jestli to nezvládneš….‘ A on ve venetském dialektu: ‚Mister, io zogo (hraju, pozn. red.)‘“.

Torino, další krásná kapitola.

„Postup do Serie A na první pokus, propuštění, návrat a záchrana. Pak další kolo a další záchrana. S prezidentem Urbanem Cairou došlo k nedorozuměním, ale všechna byla vyřešena. Velmi mě potěšilo, že mě pozval na své narozeniny a z pódia řekl: ‚Na začátku své kariéry v Torinu jsem udělal bláznovství, když jsem propustil De Biasiho.‘ Říkal mi, že budu jeho Ferguson, a trochu jsem jím byl, i když… po částech. Cairo dokáže vytvořit hodnotu v každém podniku.“

Albánie, De Biasiho mistrovské dílo.

„Kvalifikace na mistrovství Evropy 2016, vítězství v Portugalsku proti CR7. A přátelství s prezidentem Edim Ramou, fanouškem Juventusu, ale to nevadí. Rama modernizoval Albánii, přivedl ji do budoucnosti. Dnes je Tirana mladým a dynamickým městem. Když mi Rama předal Scanderbegův kříž, nejvyšší státní vyznamenání, pohrozil mi, že mi odebere italský pas, pokud podepíšu smlouvu s někým jiným… Rama mi udělil albánský diplomatický pas, se kterým mohu cestovat kamkoli a který mi vyřešil řadu problémů v obtížných zemích. Kdykoli je fronta, projdu rovnou.“

V roce 2016, před mistrovstvím Evropy, jste byl krůček od Itálie.

„Zavolal mi Michele Uva, tehdejší generální ředitel italské fotbalové federace. Trenér Conte oznámil, že po mistrovství Evropy odejde do Chelsea a já jsem byl hlavním kandidátem na jeho místo. Je pravda, že prezident albánské fotbalové federace Armando Duka mi řekl, že je nemůžu opustit, že kdybych odešel do Francie jako trenér, oslabil bych Albánii, ale myslím, že v tom bylo něco jiného, nevím. Zůstává mi velká lítost, vlastně strašná zlost.“

Nenabídli vám, abyste nahradil Spallettiho?

„Ne, a mrzí mě to. Dnes se cítím třicetkrát lépe, z těch ran, které jsem dostal, jsem se hodně naučil. Zkušenosti vám dávají větší znalosti.“

„Moje dcera Chiara, oční lékařka a oftalmoložka v nemocnici Civile v Pordenone, se v červnu vdala a doufám, že mi dá vnoučata. Jsem na to správný věk!“

p>

Je jediným Italem, který letos vyhrál tři turnaje, a je jedním z mnoha úspěchů Itálie, která každý týden přináší nějaké tenisové radosti. Luciano Darderi zasvětil svůj život tenisu. Spolu se svým otcem, výbušným Ginem, a mladším bratrem Vitem podstoupil všechny možné oběti. Když přišel do Itálie z Argentiny, bylo mu 14 let a hrál třetí ligu: „Všichni mi pomáhali, mnoho lidí mi poskytlo ubytování, přátelé, kterým vděčím za mnoho a kteří zůstanou navždy v mém životě.“ Oběti se vyplatily návratem mezi 40 nejlepších, jen krůček od nejlepšího umístění na 32. místě světového žebříčku a především od nasazení v New Yorku. Poslední úspěch v Umagu, ve finále proti Španělovi Tabernerovi, mu zanechal poraněný kotník, ale nic nezastaví tohoto mladíka z roku 2002, který má stále větší důvěru ve svůj tenis a budoucnost.

Luciano, zranit se při oslavě vítězství je pěkný rekord, jak se cítíš?

„To je pravda… Na konci zápasu jsem si podvrtl kotník. V Torontu hrát nemůžu, ale není to nic vážného a doufám, že se brzy začnu připravovat na turnaje na tvrdém povrchu.“

Je to váš třetí titul v této sezóně, první mezi Italy. Čekal jste to na začátku roku?

„Upřímně řečeno, ne. Po vítězství v Marrákeši jsem si uvědomil, že mám na to vyhrávat turnaje, ale dva týdny v Bastadu a Umagu s dvěma tituly v řadě byly opravdu výjimečné. Sebevědomí jsem nabral zápas od zápasu.“

V čem se podle vás za poslední roky nejvíce zlepšil?

„Řekl bych, že ve všem. Fyzicky i technicky, ale hlavně psychicky. Hrát dva týdny v kuse na antuce a zůstat soustředěný je velká výzva. Teď umím lépe hospodařit s energií, to se člověk naučí s praxí.“

Antuka, jak dokazují čtyři tituly v kariéře, je vaším oblíbeným povrchem. Dalším testem bude beton. Jaké máte očekávání?

„Myslím, že mám dobré předpoklady, abych si vedl dobře i tady. Loni jsem měl v americké sezóně zdravotní problémy a nedokázal jsem dosáhnout výsledků, ale teď je mi lépe. Pokud mi vydrží kotník, chci to zkusit. Dlážděná plocha je jiná, ale můžu se zlepšit.“

Jak jste již řekl, do konce sezóny máte jen málo bodů k obhájení a nejlepší umístění v žebříčku je na dosah: je cíl v top 20 reálný?

„Ano, rozhodně. Moc bych to chtěl dokázat a pracuji na tom, už zbývá jen kousek a chci přidat plyn.“

Na turné je italská výprava velmi početná. Jaká je atmosféra v týmu?

„Skvělá. Vyrostli jsme spolu, jsme všichni mladí, dobře se známe. V Londýně jsme chodili všichni společně na večeři do italské restaurace Macellaio, která byla naším hlavním stanem. Je důležité mít takovou podporu i mimo kurt.“

Sinner byl posledním Italem, který vyhrál Umago. Motivuje vás k růstu, že máte doma číslo 1?

„Určitě, je pro nás všechny velkým vzorem a inspirací. To, co dokázal ve Wimbledonu, když vyhrál titul po prohře ve finále v Paříži, je šílené. To, že se tak rychle vrátil v další výzvě proti Alcarazovi, znamená jen jedno: že mentálně je nejlepší na světě.“

Váš otec je také vaším trenérem, váš bratr Vito je nadějný tenista. Jaké je to sdílet práci a rodinu?

„Je to hezké. S otcem máme ještě dlouhou cestu před sebou, ale čtyři tituly za tři roky jsou dobrý start. Milujeme tento sport, tvrdě pracujeme a pro mého bratra je důležité, že se může spolehnout na mé zkušenosti z okruhu. Pro mě i pro mého otce bylo všechno nové. To, že jsem dnes tady, je díky němu. Někdy se hádáme, jsme výbušní, ale cílem vždy bylo stát se profesionálními tenisty a to se nám daří.“

Je pravda, že jste málem zemřel při dopravní nehodě?

„Ano, jednou jsme jeli s Marcellem Macchionem autem po zápase v Rimini na další turnaj. Na horské silnici jsme riskovali, protože nás někdo předjížděl a pod námi byla propast. Osoby v autě za námi zemřely, ale nás smrt minula. Ale když zažijete takovou hrůzu, začnete si všeho mnohem víc vážit.“

Jste Argentinec a Ital. Co si z obou kultur přinášíte s sebou, jak na hřišti, tak mimo něj?

„V životě určitě italské jídlo a na hřišti argentinskou „garru“, touhu vždy bojovat. Jako malý jsem se hodně rozčiloval, když se mi něco nedařilo během zápasu, teď jsem zralejší a klidnější.“

Víme, že fandíte Neapoli. Je to zásluha Maradony?

„Samozřejmě, Diego spojuje všechno. Neapol je můj domov.“

Ale nemáte vytetované číslo 10, že ne?

„Ne, na paži mám vytetovanou svou babičku Elisu. Už není mezi námi, ale pořád na ni myslím. Když hraju, dívám se na ten tetování a cítím se jí blízko. Všechno, co měla, svou penzi, úspory, použila, aby mi pomohla v kariéře, abych se stal tenistou. Darovala mi první raketu a pokaždé, když vyhraju, pošlu jí polibek tam nahoru.“