Turek, stříbrný medailista z olympijských her, vyhrál také mistrovství Evropy v individuální soutěži. Osobnost s osobitým stylem: „Střílet jsem se naučil během vojenské služby. Můj styl? Nikdy jsem nikoho nenapodoboval, tajemství spočívá v dýchání a kontrole. Skutečný cíl je uvnitř tebe.“

Yusuf Dikec, přesně ten. Tady je (opět) olympijský James Bond, muž s pistolí. Střelec, který se nikdy nemusí ptát. Vyhrál poslední mistrovství Evropy (proti Němci Paulu Frohlichovi). S rukama v kapsách. „Zbraň jsem poprvé držel v ruce během vojenské služby. Můj instruktor si všiml mé pevnosti a řekl: ‚Měl bys zkusit tento sport.‘ Zkusil jsem to. A už jsem nepřestal.“ V Paříži se stal klidným a uvolněným pistolníkem. Později se z něj stal mem, idol, postava. Něco mezi Taxikářem a hrdinou Marvelu. Zavolali mu z Hollywoodu. „Ano, byla tam vtipná zmínka o novém filmu Jamese Bonda. Odpověděl jsem: ‚Moje práce je trefit cíl, Bondova práce je zůstat naživu.‘ Zábavné.“ Vyrostl v Göksunu v Turecku, je mu 52 let, má dceru, kočku. A tu ikonickou pózu, která se stala legendou po celém světě. Oslavovaný, vážený, oslavovaný. Velmi napodobovaný. Yusuf se usmívá: „Někdy mě poznávají na těch nejneočekávanějších místech – vypráví Yusuf pro Sports Predictions –, třeba v supermarketu. Je to zvláštní, ale hezké. Popularita může být únavná, ale já ji vnímám jako projev náklonnosti lidí.“

Jak se změnil váš život po zisku olympijské stříbrné medaile?

„Teď se mi mnohem rychleji vybíjí baterie v telefonu. Ale vážně, dostal jsem neuvěřitelnou podporu z celého světa. Je to důvod k pokoře, ale můj život je stále stejný: trénink, čaj, rodina a soustředění.“

A Tarçın, skořice, vaše kočka.

„Ano, je nezávislá, tvrdohlavá a elegantní. Je jí 7 let, je to britská krátkosrstá kočka. Možná proto si tak rozumíme. Miluji zvířata. Kočky mi přinášejí do života klid. Narodil jsem se v malém městě, kde disciplína a respekt znamenají všechno. Dlouho jsem sloužil v armádě. Nyní jsem profesionální sportovec, ale stále žiji jednoduchý život: klidná rána, silný čaj a moje kočka Tarçın.“

A co vám přinesly olympijské hry?

„Hry jsou vrcholem pro každého sportovce, ale pro mě je to víc než jen soutěžení, je to reprezentace mé země. Při každém úderu cítím vlajku na svém rameni. Chci ukázat, čeho lze dosáhnout disciplínou, trpělivostí a vírou.“

A co si myslíte o tomto úspěchu na mistrovství Evropy?

„Tento výsledek dokazuje, že úspěch nebyl náhoda. Každý zápas vypráví nový příběh, ale odhodlání, disciplína a klid zůstávají stejné.“

Dostala jste velmi podivné žádosti z celého světa. Byla mezi nimi nějaká opravdu absurdní, která vás překvapila?

„Dostala jsem zprávy z celého světa, nejen z Turecka. Některé byly dojemné, jiné velmi kreativní. Jeden člověk napsal: ‚Jsi tak dobrá v trefování terčů, že si dokážu představit, že trefuješ i srdce.‘ Usmála jsem se: někdy vás lidé začnou vnímat nejen jako sportovce, ale jako symbol. Medaili jsem věnovala své zemi, Turecku, a všem mladým sportovcům, kteří tiše pracují. Medaile je moje, ale hrdost patří nám všem.“

A ta z mistrovství Evropy?

„Mé dceři. Je to první osoba, na kterou myslím po každém úspěchu. V této medaili je také její trpělivost, láska a důvěra, kterou ve mě vkládá.“

Je za vaším sportem nějaká metafora?

„Střelba je o rovnováze: ne o agresivitě, ale o soustředění, dechu a kontrole. Skutečný cíl není na papíře, je uvnitř vás.“

Promiňte, proč používáte tak osobní styl?

„Je to pro mě přirozené. Nikdy jsem nikoho nenapodoboval, tento styl je výsledkem zkušeností. Pokud mluví výsledky, styl nemusí mluvit.“

Dává ruce do kapes, nosí pouze brýle a téměř nepoužívá vybavení. Má tento styl nějaké jméno?

„Nazvěme ho ‚klidná přesnost‘. Ruce v kapsách mi připomínají, abych zůstal uvolněný a příliš nepřemýšlel.“ Jak ovládáte své emoce?

„Dýcháním. Každý úder začíná a končí dechem, takhle zvládám adrenalin a udržuji koncentraci. Potřebujete chladnou hlavu a vášnivé srdce. Bez emocí ztratíte cíl, bez klidu ztratíte přesnost.“

Byl ve vaší kariéře nějaký těžký moment, kdy jste uvažoval o skončení?

„Ano, mnohokrát. Zranění, únava, čas strávený daleko od rodiny. Ale pokaždé, když jsem uvažoval o skončení, vzpomněl jsem si, proč jsem začal.“

Co děláte kromě střelby?

„Ve volném čase ráda trávím čas se svou dcerou a kočkou. Připomínají mi klid, trpělivost a to, co v životě opravdu záleží. Někdy je být s nimi v přírodě, v tichu nebo prostě doma cennější než cokoli jiného.“

I víc než olympijské pódium?

„Jistě. I když stát na pódiu v Paříži byl moment, kdy se roky práce vyplatily. Vidět turecké vlajky na tribunách, ten pocit je nepopsatelný. A v zákulisí navazovat přátelství s atlety z celého světa. To je k nezaplacení.“