Bývalý šampion Juventusu vypráví: „Baggio mi říkal ‚Geppetto‘. Když Barbara zemřela, opustil jsem fotbal, abych mohl být se svými dětmi, plakal jsem o samotě, abych vypadal silný. Teď mi Lucia dala novou naději.“

Příběh Morena Torricelliho je příběhem muže, který se spřátelil s ranami osudu, trpěl a uchovával si drahocenný dar vytrvalosti. Nejprve v bolesti, poté v znovuzrození. V mnoha chvílích ticha objevil tajemství nového začátku a naučil se, jak narovnat to pokřivené dřevo, které nazýváme životem. „Neštěstí se stává všem, nejen mně, záleží na tom, jak se s ním vyrovnáte a jak reagujete.“ Torricelli s Juventusem vyhrál všechno, přišel z amatérů. Sázka, kterou vyhrál Trapattoni. Byl tesařem, ale objevil se jako fotbalista Serie A. Poté, co ukončil kariéru, musel čelit tragédii své ženy Barbary, která zemřela v roce 2010. Zabila ji blesková leukémie. „Po mnoho měsíců, zatímco jsme bojovali s nemocí, jsem se snažil všechny uklidnit, mnoho věcí jsem si nechával pro sebe. Nechtěl jsem, aby ona a naše děti ztratily naději.“

Torricelli, začněme od začátku. Váš příchod do Juventusu vypadá jako pohádka o muži, kterého potkalo štěstí. Povězte nám o tom.

„Bylo mi 22 let a hrál jsem mezi amatéry. Ráno jsem pracoval jako truhlář v nábytkářské továrně a večer chodil trénovat. Bylo to v roce 1992 a Juve měla mnoho hráčů, kteří byli zaneprázdněni s národním týmem na propagačním turné po americkém světovém šampionátu, takže mě a další kluky pozvali na přátelské zápasy. Pro mě už bylo splněním snu, že jsem tam mohl být. Líbil jsem se Trapattonimu, který se nejprve rozhodl vzít mě s sebou na turné po Japonsku a pak mi dal šanci debutovat v lize. „Pokud mě nevezme Vierchowod, vsadím na toho kluka,“ říkal. Vděčím mu za všechno. Měl odvahu postavit neznámého hráče do základní sestavy v Serii A.“

A jak vás přijali v šatně?

„Dobře, i oni četli ten článek v novinách. Baggio mi pro legraci říkal ‚Geppetto‘. A tak mi říkají dodnes. Pro Trapattoniho, který je stejně jako já z Brianzoly, jsem byl ‚legname‘. Tedy tesař.“

Mluvíme o mladíkovi, který vstoupil do šatny plné šampionů: byl tam někdo, kdo vás trochu zastrašoval?

„Zpočátku ano, byl jsem trochu plachý. Nebylo to moje prostředí, musel jsem si zvyknout. Uvědom si, že za tři měsíce jsem se dostal z platu 2–3 miliony lir na osmdesát. Například jsem trochu trpěl osobností Vialliho, přišli jsme spolu: on jako mistr Itálie se Sampdorií, já jako neznámý hráč. Pak jsme se postupem času stali přáteli. Vzpomínám si, že nerad řídil, tak jsem ho každé ráno vyzvedával a vozil na hřiště. Byl jako bratr a skvělý kapitán.“

Byl tam také jistý Zinedine Zidane.

„Zizou přišel později, doprovázen jistou skepsí ze strany televize a novin. Prodali jsme Vialliho a Ravanelliho a měli jsme za sebou vítězství v Lize mistrů. Zidana jsem neznal, ale při prvním tréninku nám všem spadla čelist. Veronica, dva driblingy a je to. A pak se strhla bouře. Podívali jsme se na sebe, jako bychom říkali: ‚Z jaké planety tenhle přišel?‘“

I když jeho oblíbencem zůstává Del Piero.

„Samozřejmě, pro mě je o stupeň výš než ostatní… a ne proto, že jsem zaujatý. S Alexem jsme trávili hodně času spolu, protože jsme byli mezi nejmladšími v týmu. On už ale byl šampión. Juve za něj zaplatila hodně peněz a všichni o něm mluvili jako o budoucnosti italského fotbalu. Okamžitě jsme se sblížili, často chodil k nám domů. Moje žena, která byla kadeřnicí, mu dokonce stříhala vlasy. Často u nás zůstával na večeři a kolik jsme se nasmáli.“

Ano, Barbara. Nemoc ji vzala ve věku 40 let.

„Hrozná leukémie. Nejhorší bylo vysvětlit to mým dětem. Bylo jim 15, 11 a 10 let. Lékaři mi hned řekli, že situace je vážná, ale já se zpočátku rozhodl nic rodině neříkat. Nechtěl jsem, aby ztratily naději.“

A vy jste ji někdy ztratil?

„Hodně věcí jsem si nechal pro sebe, v mnoha případech jsem předstíral a v jiných jsem to snášel. Plakal jsem sám, doma a v nemocnici potřebovali vidět, že jsem silný. Bylo to 10 měsíců dlouhé utrpení. Teprve v posledních dnech jsem se zhroutil a řekl své ženě, jak na tom opravdu je.“

Fotbal vám dal mnoho, pak vám život vrátil úroky…

„Neštěstí potkává každého, nejen mě. Záleží na tom, jak se s ním vypořádáte a jak reagujete. Ve fotbale jsem prožil pohádku, vyhrál jsem mnoho s Juve. Mimo fotbal jsem měl Barbaru, se kterou jsem prožil 20 krásných let a měl tři úžasné děti. Nelituji ničeho, nemám výčitky.“

Po smrti své ženy se rozhodl úplně skončit s fotbalem. V té době byl trenérem, ale odmítl několik nabídek…

„Ano, měl jsem důležitou nabídku od Crotone v Serii B, ale jak jsem ji mohl přijmout? Pro mé děti byla ztráta matky již tak velkým úderem, natož změna domu, města a ztráta všech přátel. Nyní bych se rád vrátil na lavičku, možná bych začal s mládeží.“

Čím se Torricelli dnes živí?

„Vrátil jsem se k tomu, co jsem dělal jako kluk: jsem tesař. Pomáhám řemeslníkovi z této oblasti v údolí Valle D’Aosta a baví mě stavět horskou chatu pro mou novou partnerku Lucii. Byla důležitá pro mé znovuzrození, dala mi nový smysl života, když tiše vstoupila do mého života. I s Ariannou, Alessiem a Aurorou byla velmi citlivá. Pro ně je a vždy bude jejich jediná maminka.“