Bývalý brankář Janova a Turína, dnes veterán mezi agenty: „Byl jsem přítelem Dzekova otce, přivedl jsem Edina do Říma. Měl jsem velmi těžké dětství v Sarajevu, odklízel jsem sníh za 200 lir.“

Silvano Martina je muž, který v průběhu svého života nosil nejen brankářské rukavice, ale také mnoho různých rolí. Jako dítě chodil do školy přímo bez oblečení kvůli chudobě v Jugoslávii, jako mladík riskoval, že bude vyměněn za koně, a mnoho lidí si ho bohužel stále pamatuje jako „toho, který riskoval, že zabije Antognoniho“. Přestože ho bývalý hráč Fiorentiny vždy bránil.
Martina, váš příběh je zvláštní…
„Byl jsem jedním z prvních cizinců v Itálii: můj otec byl z Friulanu, matka z Bosny. V roce 1965 se nám v Sarajevu nedařilo a můj otec žertem řekl matce: ‚Pojďme do Itálie, horší to už být nemůže…‘ Byly to časy naprosté bídě: chodil jsem do školy v trenýrkách, s holým hrudníkem a jen s aktovkou na zádech. Vydělával jsem si roznášením chleba a odklízením sněhu za 200 lir. Naštěstí si mě všiml Toni Bacchetti a přivedl mě do Interu.“

V Bosně byl přítelem Dzekova otce.

„Bydleli jsme 150 metrů od sebe a hráli jsme spolu fotbal. O několik let později Milan jednal s Edinem a já si myslel, že je to jeho syn: zavolal jsem Mitovi a obnovili jsme naše přátelství. V roce 2015 mi Sabatini řekl, že potřebuje silného útočníka, jinak by ho v Římě zmasakrovali. Navrhl jsem Dzeka, on si zapálil cigaretu, potáhl a řekl mi: ‚Zavolej mu, koupím ho.‘ Edin byl ve Splitu, já a Walter jsme vyrazili autem z Milána, abychom to dotáhli do konce.“

Je pravda, že hrozilo, že bude vyměněn za koně?

„Nebyl jsem u jednání, ale Sogliano (Riccardo, pozn. red.) mě vyměnil z Varese do Sant’Angelo Lodigiano za koně. Nakonec jsem ale zůstal a odehrál neuvěřitelnou sezónu. Mimochodem, povím vám jednu anekdotu. V roce 1978 jsem hrál za Janov: věděl jsem, že půjdu do Atalanty, ale jednoho rána jsem si přečetl Sports Predictions a zjistil jsem, že to bylo domluvené s Varese. Nechtěl jsem tam jít. Okamžitě jsem běžel do sídla klubu protestovat, ale Fascetti (trenér Varese, pozn. red.) mě požádal o schůzku. „Pane, pokud mám jít do C, půjdu tam, kde mi dají víc peněz.“ Vaše odpověď? „Ale jdi do prdele, tady máš někoho, kdo tě prosí, a ty si hraješ na frajera, když jsi proseděl polovinu Itálie na lavičce.“ Vyskočil jsem a podal mu ruku.

Vadí vám, že je vaše jméno vždy spojováno s incidentem s Antognonim?

„Nevadí mi to a ani mě to nepřekvapuje. Antognoni se zachoval jako velký gentleman. Nikdy bych mu neublížil úmyslně: míč dopadl na hranici pokutového území, on se mě pokusil přeskákat, uklouzl a došlo ke střetu mezi mou nohou a jeho hlavou. Byl to jediný případ na světě, kdy sportovec stanul před soudem a státní zástupce byl spíše fanouškem Fiorentiny než státním zástupcem. Bylo mi jen líto, a to velmi, mého kolegy.

Uvědomil jste si hned závažnost situace?

„V tu chvíli ne, rozhodčí ani nepískl faul. Nebyl jsem zvyklý na takový rozruch, týden poté jsem byl na tréninku k nepoznání, takže jsem Gigi Simoni řekl, ať mě nechá sedět. On mi odpověděl tím, že mě poslal na hřiště.“

A měl pravdu: o týden později…

„Genoa-Ascoli, po 20 minutách jsem chytil penaltu a to mi změnilo hlavu: od té chvíle mi nikdo nedokázal dát gól. V té době Sports Predictions dělalo statistiku průměrného hodnocení hráčů a lepší než já nebyl ani Maradona. Jen Platini.“

Jaký trenér pro vás byl Simoni?

„Říkal, že by mě nevyměnil ani za Zoffa. Dojal mě, když jsem v jeho knize zjistil, že mě považuje za nejlepšího brankáře, jakého kdy trénoval, spolu s Pagliucou.“

Antognoni se vrátil na hřiště o 4 měsíce později, v zápase Janov-Fiorentina.

„Očekávání byla velká, čekalo tam 100 fotografů. Vypadali jsme jako Trump a Putin! Zápas skončil 0:0. Ve skutečnosti, když jsem navštívil Giancarla v nemocnici, řekl jsem mu: ‚Při našem prvním setkání mi dáš gól.‘ Stalo se to při druhém setkání, kdy Fiorentina vyhrála 3:0 a on dal gól. Mohl mi říct cokoli a já bych to pochopil, ale on se vždy choval jako gentleman.“

Další historický zápas, Neapol – Janov 1982. Grifone zachráněn, Milán v B.

„Celý stadion San Paolo zpíval pro Janov, hráli jsme o život. Pět minut před koncem Neapolský brankář vyrazil míč do rohu, Faccenda se vložil do hry a skóroval: Janov zachráněn, Milán v B. Ale nebylo to zlé úmysly. Vrátili jsme se do Janova a bylo to, jako bychom vyhráli Ligu mistrů, na letišti nás čekalo 10 000 lidí.“

A co vaše historie s Turínem?

„Jediná malá lítost: v roce 1985 jsme mohli vyhrát mistrovský titul místo Verony, místo toho jsme skončili druzí. Rozdíl udělali brankáři: Garella 9, já 7,5. Pak jsem se zranil a fakticky přestal hrát.“

A co jste dělal?

„Zástupce elektronických kabin, i když jsem tomu vůbec nerozuměl. Pak jsem během zápasu Turín-Lazio šel pozdravit Fascettiho (který se mezitím stal trenérem Lazia, pozn. red.). Řekl mi: ‚Trénuj, nikdy nevíš.‘ O dva měsíce později mi zavolal: ‚Přijď do Lazio.‘ Myslel jsem, že potřebuje třetího brankáře, ale místo toho jsem odehrál úžasnou sezónu jako titulární hráč a vrátili jsme tým do Serie A.“