Bývalý útočník vypráví: „Když mi zavolal Giovanni Galli z Fiorentiny, myslel jsem si, že je to vtip, a zavěsil jsem. Reprezentace mi zůstává jako lítost, doufal jsem v Messině, když jsem byl nejlepším střelcem, ale Donadoni mi nezavolal.“

V sektoru Fiesole několik let visel transparent, který vypovídal o jeho významu v nejtěžších chvílích. „Bůh odpouští, Riga-no“. Christian byl hrdinou vzestupu, útočníkem, který pomohl Florencii vrátit se na mapu významného fotbalu. Přišel v roce 2002, klub byl v C a jmenoval se Florentia Viola. Jiné časy. „Ve městě panovala atmosféra sportovní deprese. Tým s takovou historií zkrachoval kvůli pár drobných.“ Riganò hned od začátku střílel góly jako na běžícím pásu. „První rok jsem dal 30 gólů, a tím to všechno začalo.“ Dnes bývalý útočník žije ve Florencii a pracuje jako zedník, což byla jeho profese ještě předtím, než se stal profesionálním fotbalistou.

Christian je ve Florencii stále idolem.

„Ale kdepak, jsem normální člověk. Od rána do večera chodím na stavbu. Lidé ve městě mě mají rádi, to ano. Jsem rád, že jsem jim něco dal. Zastavují mě, protože jsem se vždy choval slušně, ne proto, že jsem byl šampión. A to mě dělá nejšťastnějším.“

Jeho příběh je plný odplaty a vzestupů. Než se dostal na vrchol, skóroval ve všech kategoriích.

„V mé době to nebylo snadné, museli jsme se hodně prosazovat. Mnozí mi říkají, že jsem přišel pozdě… já odpovídám, že mám štěstí, že jsem to dokázal. Víte, kolik je dobrých hráčů, kteří se ztratí v nižších ligách? Zejména v mé době. Dnes dáte 5 gólů a už máte cenu 20 milionů. Hrál jsem a skóroval ve všech kategoriích, chybí mi jen ta třetí. Ale na rekordy kašlu, slouží jen k připomenutí, odkud pocházím a jaká byla moje cesta. Vždycky jsem si to užíval, i v amatérské lize. A nikdy jsem se nevychloubal.“

Máte nějaké výčitky?

„Jsem člověk, který se nikdy neohlíží zpět, nemám to rád. Ale řekl bych, že lituji, že jsem se nedostal do národního týmu. Bylo by to završení krásné cesty. Na konci roku 2006 hrála Itálie přátelský zápas v době, kdy jsem byl s Messinou nejlepším střelcem Serie A. Doufal jsem v to, ale trenér Donadoni mě nepozval. No co, když jsem hrál, musel útočník, aby se dostal do národního týmu, doufat v epidemii… všichni by museli onemocnět. Přede mnou byli Del Piero, Totti, Toni, Di Natale, Iaquinta, Inzaghi. A někdo zůstal i doma.

Zaplatil jste za to, že jste byl opravdový člověk?

„Nevím, ale pro mě je to čest. Nikdy jsem se před ničím a nikým nesklonil. Začal jsem od nuly, bez skrývání. Věřil byste, že jsem kouřil před trenéry…“

Nikdy vás za to neokřikli?

„Jednou, na soustředění s Fiorentinou, mě Prandelli viděl, jak si dávám dvě šluky: ‚Kolik cigaret kouříš?‘ ‚Málo.‘ ‚Tak kouř méně.‘ Ale tím to skončilo. I s prezidenty jsem byl vždy upřímný a přímý, nikdy jsem s nikým neměl problémy.“

Fanoušci Fiorentiny vyvěsili transparent „Bůh odpouští, Riga-no“.

„Pokutové území bylo vždy mým přirozeným prostředím. Nedělal jsem zajatce. Odtud pochází moje neúprosnost. Když se míč dostal do posledních šestnácti metrů, vznikla chemická, nepřirozená přitažlivost. Ve Florencii, stejně jako v Tarantu a Messině. A to jsem v Lipari začínal jako obránce.“

Co se pak stalo?

„Bylo mi dvacet a měli jsme potíže v útoku: někdo odešel, jiní nemohli kvůli práci. Střední útočník se zranil a já ho nahradil. Moc mě to bavilo, hned jsem dal gól a už mě nestřídali. Naštěstí, řekl bych.“

Když přišel do Fiorentiny, tým se jmenoval Florentia Viola a hrál v Serii C. Byly to jiné časy.

„Přišel jsem z Taranta, kde jsem v předchozí sezóně dal spoustu gólů, chtěl jsem postoupit do vyšší ligy, ale nabídka Fiorentiny byla výjimečná. Oslovil mě prezident Della Valle a dal mi jasně najevo, že cílem je brzký návrat do nejvyšší ligy. A tak se také stalo. Ve skutečnosti mi nejdřív zavolal Giovanni Galli, myslel jsem, že je to vtip, a zavěsil jsem. Ale oni mě opravdu chtěli. Ve městě panovala atmosféra sportovní deprese. Tým s podobnou historií byl odsunut na okraj fotbalu, zkrachoval kvůli pár drobných. První rok jsem dal 30 gólů a od té chvíle se všechno rozjelo.“

Byla to úžasná cesta.

„Dvě nádherné sezóny, Florentinci mě přijali za svého. Teď tu stále žiji a občas mi vyklouzne nějaká fráze v toskánském dialektu. A to pocházím z Lipari, představte si to.“

Po Florencii přišla Messina, další šťastná kapitola.

„Prožil jsem krásné emoce, dal jsem 19 gólů v Serii A a nějakou dobu jsem byl nejlepším střelcem ligy.“

Tyto góly ho přivedly až do La Ligy. V roce 2007 ho získal Levante.

„Hráli jsme proti Barceloně s Eto’em, Messim, Xavim a Iniestou. Leo byl mladý, ale už velmi silný. I v tom zápase skóroval. Odnesl jsem si domů Henryho dres, relikvii. Mrzí mě, že jsem nehrál na Bernabeu, bylo by to velké uspokojení.“

Co dnes Riganò dělá?

„Vrátil jsem se k tomu, co jsem dělal jako kluk, tedy k zedničině. V životě mi jdou dvě věci: góly a domy. A není to tak, že když vám je přes čtyřicet, tak se přetvoříte a stanete se někým jiným. Kdybych neměl co dělat, zešílel bych, to prostě nedokážu. Ale dělám to také proto, abych se uživil, to nepopírám. Nevydělal jsem dost, abych mohl žít z úroků. Zkrátka, kdybych měl v bance deset milionů, žil bych klidněji.“