První brankář, který skóroval ze hry v Serii A: „Ve svých snech jsem viděl obrat. Krátce nato mě Giagnoni požádal, abych to zkusil znovu, ale já už lapala po dechu…“
„Ne, ne, ne, křičí na mě Giagnoni, ale já už běžím přímo k brance Atalanty…“. Od té chvíle se Michelangelo Rampulla už nikdy nevrátil, alespoň v paměti všech. 23. února 1992 vstřelil první gól z hry brankář v Serii A, Cremonese vyrovnala v 90. minutě na 1:1 a on se stal slavným. Poté odešel do Juventusu, kde strávil deset let, z toho sedm jako náhradník Peruzziho. Zde se seznámil s Lippim, kterého následoval i do Číny. Dnes žije v Paestumu, kde má jeho žena restauraci, a fotbal nesleduje vždy, „protože je to daleko od mého, příliš mnoho knih, málo praxe a Donnarumma bez týmu, protože nemá nohy, rozumíte?“
Gól brankáře nebyl napsán v knihách…
„Začal jsem jako útočník, levé křídlo v moderním rozestavení 4-3-3, dnes by se řeklo, že jsem byl obouruký. Nebyl jsem rychlý, ale dobře jsem dribloval. Ale táta, který byl vždycky fanoušek Juventusu, mi vyprávěl o Sentimenti IV, Combi, Anzolinovi… Měl jsem sedm nebo osm let a chtěl jsem být jako Anastasi, Pietruzzo byl idol nás Sicilanů, symbol. Můj první trenér v mládežnickém týmu v jedné části Patti mě viděl s rukavicemi, ale řekl mi: „Ty budeš útočník.“ Ale já…“
A vy?
„Řekl jsem mu: Trenére, můj otec to nechce. Je to učitel literatury, zná mého otce, protože bydlíme v malé vesnici s 500 obyvateli, a ví, že je trochu vznětlivý. Podíval se na mě a řekl: „Dobře, jdi do branky.“ Táta má černobílé Seicento. „Jezdíme v něm, když Juve vyhraje ligu. Kapota je v černobílých pruzích. Pořád ho mám a nechávám ho renovovat.“
Když jste dal gól, myslel jste na něj…
„Atalanta-Cremonese, prohráváme o gól, už jsem se pokusil o výpad, ale musím se rychle vrátit do brány. Viděl jsem to u Pagliucy v zápase Sampdoria-Torino. Je to 90. minuta, je to přímý kop, rozhodl jsem se a řekl Giagnonimu: „Pane trenére, jdu na to!“ A on: „Ne, ne, ne!“ Ale Garzilli, můj spoluhráč, křičí: „Já tě kryju.“ Giagnoni rezignovaně rozpaží ruce. Sním o gólu z otočky, ale míč mi přiletí na druhou tyč a já ho hlavou odkopnu ze všech sil.“
Pak následuje šílený sprint.
„Nic nechápu, myslím jen na to, abych se vrátil a nenechal prázdnou bránu, skoro si neuvědomuji, že je to gól. Zábavné je, že o třicet vteřin později nastane podobná situace a Giagnoni mi říká: „Běž, Miche!“. Lapám po dechu, už nemůžu. „Ne, ne, trenére, nezkoušejme štěstí…“. Bohužel to nestačí, abychom se zachránili. Ferron, jejich brankář, je můj kamarád. „Zrovna ty?“. „Lepší já, než tvůj nepřítel…“
Jaký byl Giagnoni?
„Skvělý člověk, srdečný, z jiné doby. Přišel po propuštění Burgnicha, který měl zvyk: k jídlu dával sklenici vody a půl sklenice vína. Ani víc, ani míň. Možná si to pamatoval z dob Herrery, ale my jsme po tréninku měli žízeň. Giagnoni se poprvé posadil ke stolu a uviděl maséra, jak nalévá ze dvou lahví. „Co to děláte?“ Zeptal se. Vysvětlili mu to. A on: „Vždyť jsou to dospělí a ženatí muži. Nechte je pít.“
Pak přišel Fascetti.
„O desetiletí napřed. Má už technické spolupracovníky, mluví o presingu. Sci-fi. Chodil jsem se na něj dívat na stadion, když ho Juve dal Messině poté, co získala Sivoriho. V roce 1981 nás zachránil ve Varese a řekl: „Zásluha všech, ale pokud chcete jméno, je to Rampulla.“
První vzpomínka na fotbal?
„Palermo-Juve 1:1 v sezóně 1967/68. Je mi pět let. V Palermu začíná moje kariéra, v čtyřutání mezi regiony v roce 1979, hraju za Sicílii. Pak je přátelský zápas s Palermem Frisonem a De Stefanisem, vyhráváme 1:0. My, žáci… Trenér De Luca mi během zápasu říká: „Co to děláš?“ A já: „Chytám, pane trenére, to je moje práce.“ Chytám všechno. Palermo mě chce, na tribuně je Favalli, ale můj otec říká: „On nenechává hrát mladé, Varese ano. Jdi tam.“ Má pravdu. V září debutuji v B v 18 letech. Tehdy byli brankáři mladí do 25 let, ostatní do 22. Změní pravidla: já vyhrávám cenu v B a Bergomi v A.
Ve Varese byl sportovní ředitel Marotta.
Říkal: „Počkej, hodím si trochu?“. Převlékl se a šel na hřiště. Měl pěknou levou nohu.“
Vždycky měl hlavu na góly: v Cesena šel kopat penaltu.
„A Torresin ji chytil. Cesena byla dobrá, Fontana, Bonaiuti, Seba Rossa mezi mladými: trénoval jsem je taky. V lize jsme promarnili čtyři penalty za sebou a trenér Buffoni mi zoufale řekl: „Zkus to?“ Jak ne! Stalo se to s Monzou, ale při posledním rohovém kopu: to se nikdy nedělá.“
Cesena, Cremonese, pak Juve v roce 1992.
„Chtěla mě i Lazio, zdálo se to hotové, ale Juve mě chtěla jako náhradníka za Peruzziho, což byl monstrum. Potkal jsem Zengu v televizi a on mi řekl: „Jdi do Juventusu! Na ostatní kašli, vždyť je to Juventus.“ A pro Juventusa jako já… Deset zápasů tam má cenu třiceti jinde: odehrál jsem jich 99. Ale stý pro mě byl přátelský zápas Juve-Toro v roce 1994 pro oběti povodní, jako kapitán.“
Hned se objevil Trapattoni.
„Poslouchám ho s otevřenou pusou, jako všichni. Před zápasem nám podrobně vysvětluje, co máme dělat. A na hřišti s námi hraje zápasy: je mu 50 let, ale sakra, jaká energie, ještě pořád umí kopnout.
Přichází Lippi a zůstává s ním, i v Číně.
„Marcello je výjimečný. Nevíte, kolik zápasů jsme vyhráli díky jeho motivačním řečem: z hráčů dostává 200 procent. V Číně jsme krůček od „scudetta“, stačí nám remíza. Všem klukům všechno vysvětluje, ale po 8 vteřinách prohráváme. V poločase se vrací do šaten rozzuřený. Vincenzo, překladatel, se pokouší mluvit čínsky, ale on: „Ticho! Oni mi rozumějí perfektně italsky!“ Křičí a rozbíjí, ba dokonce rozmlátí tabuli karate kopem, kluci jsou vyděšení. Vrátí se, vyrovnáme a titul je náš.“
