Bývalý brankář: „Podstoupil jsem 11 operací, první kvůli Baggiovi. Pod přívalovým deštěm v Perugii jsem žertoval a všechno jsem chytil proti Juventusu. Mým prvním trenérem byl Buffonův otec, obědval jsem u něj.“

Andrea Mazzantini je stoupencem Nietzscheho. „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Naučil se to na vlastní kůži, když si zlomil žebra a hrudní kost, od Benátek po Perugii. „Deset let jsem se vrhal na levou stranu oběma rukama, nikdy jen jednou. Nikdo se nikdy neptal proč.“

„Může za to Baggio. Kvůli jeho fintě jsem si zlomil rotátorovou manžetu ramene. Bylo to 27. října 1993, Benátky proti Juventusu v italském poháru. Byla to první z jedenácti operací. Hrál jsem se zlomeným hrudníkem, s poloviční funkcí ramene a dokonce bez dýchání. Stalo se to během zápasu Fiorentina-Perugia v Serii A.“

Uvažoval jste o ukončení kariéry?

„Ano, také proto, že v roce 1995, opět v B a proti Avellinu, jsem si vykloubil klíční kost. Řekl jsem Zamparinimu, že budu pracovat v jeho skladech, ale on to odmítl.“

Co vás přimělo nevzdat se?

„Tvrdohlavost. Začal jsem v Canalettu. Trenérem byl Giancarlo Buffon, otec Gigiho, který hrál na pozici útočníka a byl špatný. Obědval jsem u nich doma. Mám na to hezké vzpomínky, stejně jako na začátky v první lize a v lize Promozione.“

Proč vám trvalo tak dlouho, než jste se prosadil?

„Byl jsem fyzicky silný brankář, ale nezkušený a malý: sotva jsem přesahoval 180 cm. Pomáhal jsem rodičům v rodinném obchodě s potravinami. Pak mi Claudio Onofri domluvil zkoušku v klubu Pro Patria v C2 a to byl zlom. Bylo to v roce 1987. Byl to formativní a tragický rok, kdy jsem na hřišti viděl smrt. Andrea Ceccotti, můj spoluhráč, se skácel k zemi a zemřel během zápasu s Trevisem. Stále na to myslím.“

První velká šance přišla v Benátkách v B.

„Hrál jsem pořád. Zamparini brával na soustředění šamany, aby zažehnali smůlu. Jednoho dne jsme s několika spoluhráči tajně šli do kasina. Prezident nám dal strašnou pokutu. Byl tam i Vieri, dobrosrdečný bručoun, se kterým jsem se jednou pohádal a nadával jsem mu. Vždycky jsem byl vznětlivý…“.

Jaká událost vás nejlépe vystihuje?

„Perugia-Venezia, předposlední kolo druhé ligy, 1996. Allegri mě v poslední minutě překvapil penaltou, ale na konci zápasu se k Fogliovi, kapitánovi, přiblížil nějaký hromotluk a dal mu pěstí. Reagoval jsem tím, že jsem mu dal další. Byl to šéf pořádkové jednotky, dostal jsem čtyři zápasy“.

Pak jste šel do Interu. Jak k tomu došlo?

„Ferruccio Mazzola o mně řekl Sandrovi. V těch dvou a půl letech jsem trénoval na maximum a motivoval Pagliucu. On mi to vždycky uznával. Odehrál jsem jen čtyři zápasy, včetně derby, ale měl jsem to štěstí, že jsem viděl UFO: Ronalda.“

Povězte nám nějakou anekdotu.

„Při pátém dvojkroku jsem ho poslal do háje, ale jednou jsem to zachytil… naopak, hlavou. „Ronni, jdi do…“, řekl jsem mu po dalším fintu, na který se smál. Tak jsem se vrhl hlavou na míč a zastavil ho. Když zkoušeli přímé kopy, byla to pak show. „Pokud se netrefíte, zůstanete nazí.“ Jednou začal striptýz: nikdo neskóroval.

Kdo vás v roce 1999 přiměl odejít do Perugie?

„Bergomi a Pagliuca. ‚Nejsi druhý,‘ říkali. Vybral jsem si číslo 35, Mazzone se divil. ‚Hele, jsi brankář. Musíš hrát s číslem jedna…‘“

Nejkrásnější okamžik v Umbrii?

„2:1 nad Milánem 23. prosince 2000. Gaucci nás pozval k sobě na Silvestra, mluvil o velké odměně a nakonec nic, jen ohňostroj…“.

A ten nejnapínavější?

„Předvečer zápasu Perugia-Juve, květen 2000. O rok dříve jsme byli rozhodujícím faktorem pro zisk titulu Milánem, Gaucci nechtěl, aby se něco stalo. Ten týden kontroloval všechno. Byli tam špehové, lidé v utajení. Kdybychom prohráli, poslal by nás na soustředění do Asie, ale já jsem všechno zařídil. Než jsme se vrátili v lijáku, šel jsem za Collinou s fénem v ruce. „Takhle se osušíme?“ řekl jsem se smíchem.

Pár postřehů o Gaucciovi?

„Pro něj jsem byl odborář. Byl to dobrý člověk, který uměl být zlý. Vyhodil Ahn, protože dal gól Itálii, požadoval, aby Dellas vystoupil z autobusu, protože se domluvil s Římem. A soustředění byla vojenská, panovalo tam velké napětí.“

Ale prošli tu i velcí hráči.

„Pamatuji si Nakatu, zlatého kluka. Jednou se mi po hádce omluvil tím, že mi přinesl bednu gelu. A pak Rapaic, Grosso, Materazzi, ale také Ma Mingyu, kterého vzali omylem. Byl příšerný, vypadal jako turista, říkali mu „dědeček“. A nakonec Mazzone, který mě chtěl vzít do Brescie, ale Gaucci řekl ne, a Cosmi. S ním jsme teď přátelé, ale na začátku jsme se hodně hádali.“

Byl jste někdy blízko velkému klubu?

„Sensi navrhl Gaucciovi výměnu za Antonioliho. Měl jsem být třetím brankářem na Euro 2000, ale nakonec Zoff dal přednost Antoniolimu, který hrál v Římě.“

V roce 2004 přišel poslední úder. Autonehoda, která ukončila jeho kariéru.

„Tak to mělo být. Právě jsem podepsal smlouvu se Sienou ve věku 33 let a odmítl Besiktas. Jel jsem k moři, když do mě narazila dívka, která nedodržela stopku. Ztratil jsem cit v krčních obratlích C5 a C6. Nikdo mi už nedal zdravotní způsobilost, měl jsem za sebou příliš mnoho zranění. Dnes trénuji ve fotbalové škole Roberta Manciniho v Jesi a jsem šťastný.“

Máte nějaké výčitky?

„Nikdy jsem neměl šanci být titulárním hráčem v nějakém velkém klubu. Říkali, že jsem vyčerpaný, protože jsem vycházel zoufale. Ale já jsem musel nahánět strach útočníkům, jinak by to nemělo smysl hrát v brance.“