„Zvíře“ se přiznává: „V dresu Giallorossi si lidé pamatují chyby, ne otočky, mluví, aniž by věděli. V určitém okamžiku jsem byl v Brazílii v základní sestavě, ale v Římě ne. Viděl jsem Tottiho plakat kvůli Francu Sensimu. Mohl jsem jít do Milána a pak do Interu, ale stál jsem příliš mnoho a oni vzali Sneijdera…“

Když se řekne Julio Baptista, vybaví se vám otočky, mistrovské kousky a římské derby, které rozhodl hlavičkou do tyče. „Ten gól proti Laziu má stejnou hodnotu jako gól na Camp Nou, který srazil Barcu.“ Ale pak je tu i druhá strana mince: potíže v posledních letech v Římě, urážky, které se staly memy, kultovní komentáře. „Četl jsem a slyšel spoustu blbostí o sobě. Mnoho lidí, zejména v Itálii, si dovoluje mluvit, aniž by věděli.“ „La Bestia“ odpovídá z Madridu, kde studuje, aby se stal trenérem. Otevírá truhlu vzpomínek a nechává se unést.
Jedna polaroidová fotka za druhou, v pořadí. Zájem Mourinha, návrhy Gallianiho, čtyři góly proti Liverpoolu, které vyvolaly bouřlivé ovace publika na Anfieldu.
Julio, začněme vaším italským dobrodružstvím. Pár dní po vašem příjezdu zemřel prezident AS Řím Franco Sensi. Jaké máte vzpomínky?

„Nesl jsem jeho rakev na ramenou. Totti mi vysvětlil, že Sensi byl Řím. A plakal. On, stejně jako mnoho dalších. Byla to forma lásky, kterou jsem u fanoušků málokdy viděl, udělalo to na mě dojem.“

První rok šlo všechno dobře. Dobrý vztah se Spallettim, gól v derby, obratka proti Turínu.

„Udělal jsem spoustu skvělých akcí! Ale vážně, byla to dobrá sezóna. Pro Spallettiho bych šel i do války, postavil mě do centra své hry. Hodně mu dlužím.“

Vzpomínka na derby? Bylo to vaše první, hned jste dal gól pod tribunou Sud.

„Bylo to šílené. Tottiho centr, moje hlavička a gól. Tak jsme vyhráli. Pamatuji si, jak lidé šíleli. V Římě jsou blázni… v dobrém slova smyslu. Ale gól v derby má pro mě stejnou hodnotu jako ten, který jsem dal na Camp Nou proti Barceloně. I tam jsem byl rozhodující.“

Vaše zkušenost v Římě však skončila obtížemi a kritikou. Jak to bylo?

„Upřímně řečeno, cítil jsem se trochu zrazený. Dařilo se mi, hrál jsem za národní tým a byl jsem nejlepší na hřišti. V Římě jsem ale nehrál. Ranieri mě moc neviděl. A nikdy si mě nevzal stranou, aby mi dal vysvětlení, nikdy mi nic nevysvětlil. Škoda. Odešel jsem, protože jsem potřeboval nové podněty.“

Pokud zadáte jeho jméno na YouTube, uvidíte, jak je spojován s kultovními komentáři jeho chyb v dresu Giallorossi. To „Julio, jdi pryč“ se mezi fanoušky stalo slavným. Viděl jste to někdy?

„Ne a je mi to úplně jedno. Četl jsem a slyšel spoustu nesmyslů o sobě. Procházel jsem těžkým obdobím, kdy jsem neměl sebevědomí a nedokázal jsem hrát jako obvykle. Chápu, že lidé chtějí být „slavní“, ale je třeba trochu respektu. Mnoho lidí, zejména v Itálii, si dovoluje mluvit, aniž by věděli, o čem mluví.“

Jak celkově hodnotíte své zkušenosti v dresu AS Řím?

„Když se na to podívám z všech stran, řeknu, že to byly důležité roky, samozřejmě je mi líto, že jsme nevyhráli titul a skončili takhle. Zdá se, že si někteří lidé pamatují více chyby než góly z otočky. Připadá vám to správné? Možná by se mělo někomu říct, aby dělal svou práci lépe a lépe předával informace…“.

Nyní se vraťme zpět. Do Evropy vás přivedla Sevilla. Viděli jsme tam nejlepšího Julia?

„Ano, mám rád všechny týmy, ve kterých jsem hrál, ale Sevilla bude vždycky výjimečná. Za dva roky jsem dal 47 gólů, byl jsem jako tank. Od té doby mi začali říkat „La Bestia“ (Zvíře). Hledala mě polovina Evropy.“

Mezi konkurenty zvítězil Real Madrid s Galacticos.

„Byl to šílený tým, bylo těžké najít si místo. Na lavičce seděl Capello, v útoku hráli Ronaldo a Raul, za nimi Zidane, Beckham a Figo.“

Pak si vybral Arsenal, na hostování, aby našel kontinuitu. Je jedním z mála hráčů v historii, kteří vstřelili 4 góly na Anfieldu, věděl jste to?

„To jsem nevěděl, ale vím, že to byl neuvěřitelný večer. Skóroval jsem čtyřikrát a vyhráli jsme 6:3. Když mě střídali, celý stadion vstal a tleskal mi. Podíval jsem se nahoru a uviděl červenou zeď. Když vám fanoušci z tribuny Kop vzdávají hold, navíc jako soupeři, naskočí vám husí kůže.“

Pojďme k sliding doors. Je jich alespoň pár, které stojí za zmínku, obě směřují do Milána. První byla způsobena přáním Gallianiho…

„Bylo to v roce 2007, měl jsem za sebou dva průměrné roky v Madridu a Londýně. Věděl jsem, že mě Milan chce. Nakonec ale koupili Pata a já šel do Říma. A to si představte, že v květnu toho roku vyhráli Ligu mistrů…“

Vítězství v Lize mistrů, které přišlo tam, kam mělo, se zdá být konstantou ve vašich přestupech. Podobná situace se totiž odehrála i před tripletem Interu pod Mourinhovým vedením. V tom případě chyběl jen podpis?

„Byli jsme opravdu velmi blízko, ano. Došlo i na telefonát s Morattim, Mou mě měl rád. Pak z toho ale nic nebylo: AS Řím chtěl víc peněz. Inter se tedy rozhodl pro Sneijdera, mého bývalého spoluhráče z Realu. Škoda, možná bych s jedním z nich dokázal vyhrát Ligu mistrů…“.

Na závěr: vaše budoucnost jako trenéra. V minulosti jste řekl, že pro černošské trenéry je méně příležitostí. Myslíte si, že je to kvůli rasismu?

„Nevím. Ale je to fakt. Kolik černošských trenérů vidíte v pěti nejlepších ligách? Já jen pár. Chci věřit, že je to jen náhoda, ale bohužel tomu nevěřím. Je méně příležitostí. Doufám, že se mi podaří tento trend zvrátit, nikdy neříkej nikdy…”.