Bývalý obránce Neapole, Interu a Udinese: „Byl jsem blázen, ale dvě zranění mě změnila. Zac mě přivedl k šílenství, vjel jsem do jeho kabinky autem a troubil na klakson.“

Dvě zranění změnila jeho kariéru, hlavu a pravděpodobně i život. Giovanni Bia musel ve dvaceti letech bojovat se dvěma přetrženými křížovými vazy během jednoho a půl roku a naučit se žít s tím nepříjemným pocitem, který máte, když jste nečinní a svět se zdá být dvakrát rychlejší. „Mnozí by to vzdali. Zlomil jsem si křížový vaz, pak jsem se vrátil a při prvním tréninku s týmem jsem si zlomil i druhý. Byla to opravdu rána.“ Pomohlo mu to však změnit perspektivu a zbavit se strachu z ukončení kariéry a nutnosti najít plán B. „Jako kluk jsem byl trochu blázen, ale ten rok a půl mě opravdu dospěl.“ Dnes, po šestnácti letech kariéry fotbalisty, je Giovanni agentem a řídí svou agenturu Bia Soccer Agency, která zastupuje více než 80 mladých i profesionálních fotbalistů. „Snažím se klukům vštípit také hodnoty, viděl jsem příliš mnoho talentovaných hráčů, kteří se ztratili. To mohl být i můj konec.“ Požehnaný vaz, řeklo by se.

Giovanni Bia, začněme od začátku. Debutoval jste v B v 16 letech: v tom věku si člověk myslí, že má svět ve svých rukou?

„No… trochu ano. Byl jsem blázen, věděl jsem, že mám talent, a cítil jsem se neporazitelný. Debutoval jsem v Parmě a po zápasech jsem vyjížděl na motorce po aleji podél stadionu. Byl jsem podivín, řekněme to tak.“

Pak vás změnily dvě zranění.

„Rozhodně. Bylo mi dvacet a měl jsem strach. Zlomil jsem si křížový vaz, po šesti měsících jsem se vrátil a při prvním tréninku s týmem jsem si zlomil druhý. Byla to rána. Mnozí by to vzdali. Podíval jsem se do zrcadla a řekl si: ‚Chci být fotbalistou, musím se vrátit silnější než předtím. ‘ To byla ta správná motivace.“

Po dobré sezóně v Cosenze v druhé lize vám Neapol umožnila okusit první ligu.

„S trenérem Lippim, kolik vzpomínek. I to byla zvláštní sezóna. Klub měl spoustu dluhů, měsíce jsme nedostali ani liru. V šatně jsme se dohodli: ‚Pokud nám zase začnou platit, všichni zůstaneme.‘ Tak to ale nedopadlo. Provedli spoustu prodejů, aby získali hotovost a mohli začít znovu.“

Byl jste jedním z nich. Vybral jste si Inter. Měl jste jiné možnosti?

„Mohu vám jen říct, že Nerazzurri byli vždy mou první volbou. Souhlasil jsem během pěti vteřin. Ani mi nešlo o peníze. Hrát na San Siru byl můj sen.“

Byli jste skvělá parta, šatna plná šampionů a spousta Italů. Pagliuca, Berti, Fontolan a spol. Máte nějakou historku?

„No… těch je až moc. Řeknu vám tuhle: Jednoho dne přišel Fontolan do Pinetiny a začal vyprávět, že druhý den přijede na trénink vrtulníkem. Začaly sázky a vtipy. Vsadili jsme půl milionu. A nic, ten blázen „Fontolino“ se druhý den opravdu objevil v helikoptéře. Všichni jsme byli v úžasu. A nejlepší na tom je, že pronájem ho stál více než deset milionů, které utratil, aby vyhrál… půl milionu. Ale naše výrazy v ten den byly podle mě k nezaplacení.

V tom týmu byl také Dennis Bergkamp. Co se podle vás pokazilo?

„Dennis je velmi hodný kluk a navíc jedinečný špičkový hráč. To rozhodně nejsem já, kdo to objevil. Byl ale velmi plachý, introvertní, trávil všechen čas s Jonkem. Nedokázal se projevit. Myslím, že trpěl i pískáním na San Siru, není snadné snášet 80 tisíc lidí, kteří reptali a očekávali od vás vždy špičkové výkony.“

Fontolan přijel do Appiana vrtulníkem: vyhrál půl milionu v sázce, utratil deset…

Giovanni Bia

Říká se, že to byl Moratti, kdo to chtěl. Jaký měl vztah s prezidentem?

„Byl to muž z jiné doby. Měl oči a uši všude. Staral se o nás, o naše rodiny, byl zvědavý. Vzpomínám si na mnoho rozhovorů s ním po večeři. Chodil do šaten, byl jedním z nás.“

Pak Udinese. Vzpomínka?

„Byly to dva velmi krásné roky. Tam se narodil můj syn Riccardo, vždy budu mít vztah k tomuto městu a k Friulským. Byli jsme velká skupina, s Zaccheronim na lavičce. Kolik legrácek jsme tam zažili…“

Můžete nám jednu povědět?

„Jednou jsme s Giovannim Stroppou vjeli v historickém voze 500 přímo do šatny trenéra. Troubili jsme na klakson. Zac křičel: ‚Jste blázni, přestaňte s tím.‘ Pak se také rozesmál.“

I v Bologni se bavil.

„Mamma mia, v útoku jsme měli Signoriho, který je nejlepším hráčem, s jakým jsem kdy hrál. Po každém tréninku zůstával, aby si vyzkoušel jeden na jednoho s naším třetím brankářem. A vždycky dal gól. Už když začal driblovat, abys obešel brankáře, mohl jsi zvednout ruce: byl to rozsudek.“

Signori byl tedy nejlepší. Ale jako obránce. Kdo byl jeho vzorem?

„Franco Baresi, hrát proti němu v derby bylo ctí. Pak také Ciro Ferrara, který pro mě byl jako starší bratr. V Neapoli mě vzal stranou a vysvětlil mi, kdo jsou soupeři, které mám bránit, jaké mají vlastnosti, dával mi rady. Byl to analytik zápasu na hřišti.“

Ferrara byl jako starší bratr: před zápasy mi všechno vysvětloval.

Giovanni Bia

Na závěr současnost. Dnes je agentem. Zastupuje Cambasia, Ravagliu a mnoho dalších.

„Snažím se kluky učit také hodnotám a správnému přístupu. Viděl jsem příliš mnoho talentovaných hráčů, kteří se ztratili. To mohl být i můj osud.“

Co bylo nejabsurdnější, co se vám za ta léta vyjednávání přihodilo?

„Jednou jsem měl poslat jednoho kluka z Parmy do týmu Serie C. Provedl jsem všechny náležitosti, připravil smlouvy a šel do boxu tohoto týmu, abych je podepsal, a… sportovní ředitel tam už nebyl. Na místě ho propustili. Dvě minuty předtím se mnou psal smlouvu a pak… zmizel beze stopy. Dodnes se tomu musím smát, když na to vzpomínám.“