Žije v Kanadě, sleduje tým po celém světě a stal se referenčním bodem na sociálních sítích pro celou arabsko-nerazzurrskou komunitu: „Díky Superpoháru se mi splnil sen, vstoupit do tiskové místnosti a položit Chivovi otázku.“
Je možné ujet více než 200 tisíc kilometrů za svůj oblíbený tým, sledovat ho v každém koutě světa, přizpůsobit pracovní směny s 6hodinovým časovým posunem a dokonce riskovat, že vás vyhodí z domu? Ano, pokud se vám po porážkách a vítězstvích, fotkách na památku a zpěvech na stadionech po celém světě podaří dokonce vystoupit na tiskové konferenci a oslovit svého trenéra s náležitou formálností. Yazeed Mushal, 39 let čistého interismu, prolomil jedinou bariéru, která mu chyběla: on, nejvěrnější arabský fanoušek Interu, si splnil svůj poslední sen a mohl si promluvit s Cristianem Chivem před zápasem Bologna-Inter. Klasická otázka o přímých soubojích, které v této sezóně chyběly, odpověď s problémy s překladem, ale co zde záleží, je vášeň, která přišla z Kanady až do Rijádu a stala se příkladem pro fanoušky: Yazeed je již delší dobu referenčním bodem pro celou arabsko-nerazzurrskou komunitu po celém světě.
Mushal, ale kdo vlastně jste?
„Interista! Prostě fanoušek Interu, všechno ostatní je až na druhém místě… Pocházím z Jordánska a po deseti letech v Dubaji od roku 2021 bydlím v Halifaxu v Kanadě, kde pracuji jako zdravotní sestra a žiji se svou ženou a synem. Mnoho lidí si myslí, že se zabývám financemi, protože na svých sociálních sítích neustále překládám do arabštiny všechny články o mém Interu, zejména ty, které se týkají ekonomiky, počínaje rozvahami a konče zprávami o staré a nové společnosti. Lidé mě sledují a důvěřují mi. Než nás opustil, stačil můj otec své děti naučit milovat fotbal, i když u mého bratra se mu to asi nepovedlo, protože se bohužel stal fanouškem Juventusu…”.
Jak se dá sledovat Inter naživo z… Kanady?
„Díky mnoha letům jsem v posledních letech viděl více než dvacet zápasů na San Siru, nejkrásnějším a nejkouzelnějším stadionu na světě. Jednou jsem byl dokonce u hřiště, ještě teď z toho mám husí kůži. Ale také v jiných stadionech, abych viděl zápasy Ligy mistrů, Klubového mistrovství světa a samozřejmě tohoto Superpoháru, který si nemohu nechat ujít, protože se koná v Arábii. Jinak si vždy organizuji pracovní směny tak, abych měl volno v dny zápasů, nebo abych měl noční směnu, protože většina zápasů se hraje v Kanadě v 15:45. V takových případech se dívám na televizi a pak jdu plnit své povinnosti do nemocnice. Řekněme, že můj život určuje kalendář Interu: když musím jít na zápas naživo, vždy se snažím vzít si tři nebo čtyři dny dovolené a vše si včas naplánovat. Jsou šťastné noci, jako ta proti Barceloně s gólem Acerbiho, a také smutné dny: v Monaku, na tribuně při skóre 5:0, jsem nikdy nepřestal fandit.
Ale kdy a jak vznikla tato vášeň?
„Fanouškem Nerazzurri jsem se stal v roce 1998. A „vina“ za to patří nejprve Ronaldovi Fenomenovi a poté Robertu Baggiovi. S mým otcem a bratrem jsme často sledovali zápasy italské reprezentace, jak jsem mohl nebýt okouzlen Robym? Když i on přestoupil do Interu, láska převážila nad vším ostatním.“
Kdo je váš oblíbený hráč, včerejší i dnešní?
„Dnes nechci nikoho zklamat, takže uvedu jen jedno jméno z minulosti: Javier Zanetti. Do našeho klubu přišel, když ho mnozí neznali, a pak hrál až do svého odchodu do důchodu, od roku 1996 do roku 2014. Pupi byl loajalita, vášeň, láska, respekt. Vše. Každý, kdo miluje fotbal, by měl milovat Zanettiho. Mám posvátný rituál, při každém výjezdu, který podnikám, abych sledoval Inter, a těch je hodně, si vždy musím udělat fotku s kapitánem. Čekám před hotelem, dokud ho nechytím. Nezáleží na tom, jestli už mám 50 nebo 60 různých selfie, vždy přidám další. I tentokrát se mi podařilo ho vidět. Samozřejmě, s kým si myslíte, že je moje profilová fotka na WhatsAppu?“
Co je nejkrajnější a nejbláznivější věc, kterou jste pro Inter udělal?
„Na mistrovství světa klubů v USA loni v létě… Jel jsem se podívat na zápasy v Seattlu s celou rodinou. Po vítězství nad River Plate jsem odletěl do Kanady, abych nechal doma ženu a syna. Ujistil jsem se, že jsou v pořádku, a ještě ten samý den jsem se vrátil na letiště a letěl do Charlotte v Severní Karolíně, kam se Inter přesouval. Nakonec jsme s Fluminense prohráli, ale já tam musel být. A pak je tu ještě „šílená“ stránka, která se týká každodenního života a rodiny: moje žena není moc nadšená, protože doma teď vidí jen oblečení, trička a suvenýry Interu… Prakticky už není místo na nic jiného. Směji se tomu, ale ne příliš…”.
Ze stadionu do tiskové místnosti v Rijádu: jak se vám podařilo se tam dostat?
„Stalo se to proto, že jsem velmi aktivní na X a tam, jak jsem již řekl, vždy překládám všechny zprávy o Interu: tak jsem se stal referenčním bodem pro všechny fanoušky v arabských zemích. Musím však poděkovat Inter Club Saudi Arabia, který mi tento přístup umožnil. Bylo to jedno z mých snů, být v konferenční místnosti, a jak jsem byl nervózní, než jsem položil otázku panu Chivovi téměř jako novinář. Je to krásná vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenu, ale doufám, že to nebylo naposledy. Také proto, že svou vášeň předávám svému synovi, který už má fotky s Dumfriesem, Sommerem, Maiconem, některými manažery a samozřejmě Javierem Zanettim. Ta nesmí nikdy chybět…”.
