Bývalý brankář AS Řím žije na Floridě a podniká ve stavebnictví: „Spalletti je génius, zatímco s Ranierim jsem nikdy neměl dobrý vztah.“
Když se zmíníte o Koloseu, jeho oči se rozzáří. „Byla to první věc, kterou jsem uviděl, když jsem přijel do Říma, zůstal jsem s otevřenou pusou.“ Alexander Marangon Doni odpovídá ze Spojených států, kde žije už několik let. S rodinou se přestěhoval do Orlanda a vybudoval si opravdové impérium: budovy, domy, nákupní centra. Jeho společnost se jmenuje „D32 invest“, stejně jako číslo, které nosil mezi tyčemi. Když se s ním bavíte o fotbale, rozzáří se. „Už ho tolik nesleduji, ale zůstávám fanouškem Giallorossi.“ Doni byl brankářem AS Řím po šest sezón – 150 zápasů od roku 2005 do roku 2011 – a když o tom mluví, zdá se, že znovu prožívá ty emoce. Vidíte to na jeho tváři. „Spalletti byl nejlepší trenér, jakého jsem kdy měl, kolik legrace jsme zažili s Tottim a De Rossim. O Ranierim je lepší nemluvit…“.
Doni, začněme současností. Čím se dnes zabýváte?
„Po skončení fotbalové kariéry jsem hodně studoval a rozjel řadu podnikatelských aktivit. Od roku 2017 žiji na Floridě, ale cestuji po celém světě. Mám také sportovní centrum spojené s fotbalovou školou AS Řím, tělocvičnu, agenturu pro správu sportovců a mnoho aktivit v oblasti nemovitostí. Postavili jsme více než tři tisíce domů. Navíc jsem s mým bývalým spoluhráčem Fabiem Simplicio otevřel zábavní park.“
Říkalo se, že jste loni byl blízko koupě klubu Brescia. Je to pravda?
„Ano, jednání byla zahájena. Byl jsem součástí investiční skupiny a nápad se mi velmi líbil. Ale došlo k určitým vnitřním změnám, které vedly k tomu, že jsme obchod neuzavřeli. Škoda.“
Plánujete koupit další kluby?
„S fondem jsem jednal o koupi klubů v Portugalsku, Brazílii a Itálii. Některé obchody dopadly dobře, doufáme, že se v budoucnu naskytnou další příležitosti. Možná právě ve vaší zemi…“
Přejděme k vzpomínkám. Když zmíním Řím, změní se vám pohled. Zanechal jste tam své srdce?
„Považuji ho za svůj domov. Do města jsem se zamiloval, jakmile jsem uviděl Koloseum. Pak Řím, fanoušci, Olimpico. Sen.“
Spalletti vás poprvé nasadil v derby. Křest ohněm.
„Bylo to 23. října 2005, remizovali jsme 1:1. Nikdy předtím jsem v lize nehrál, bylo neuvěřitelné debutovat v takovém zápase. Bylo mi 26 let a proběhl mi před očima celý dosavadní život.“
Se Spallettim jsme si pak velmi dobře rozuměli. Byl to nejlepší trenér, jakého jste kdy měl?
„Ano. Geniální. Luciano je upřímný a přímý člověk. Řekne vám věci na rovinu. Bylo lepší ho nerozčílit, protože vás mohl i uhodit. Když křičel, třásly se zdi v Trigoria…“.
V těch letech jste se ale bavili…
„To si pište. Měli jsme super partu, složenou z mnoha Brazilců. Stále se často scházíme, jsou to přátelství na celý život. V šatně se každý den něco dělo. Jak jsme se nasmáli s Tottim a De Rossim.“
Máte nějakou historku s kapitánem?
„Francesco byl fenomén, na hřišti i mimo něj. Stačil jeden pohled a dodal nám sebevědomí. Je to Brazilec, který se narodil v Itálii, umí triky, které jsem viděl jen u Ronaldinha a Kakà, se kterými jsem hrál v národním týmu. Ale pak jsme šli ven a byla to jedna velká show. Jednou večer nabídl číšníkovi tisíc eur, aby mohl projít kolem stolů, skočit do bazénu ve spodním prádle a křičet jako Tarzan, zatímco si bil do hrudi. Dodnes se musím smát, když na to vzpomínám.“
Z osobního hlediska jste však v Římě zažil zvláštní prostředí…
„Je to nádherné město, které má však své stinné stránky a nedostatky. Například rádia. V průběhu let jsem slyšel mnoho nepravdivých věcí o sobě: říkali, že způsobuji problémy v šatně, že chci odejít, že nejsem seriózní profesionál. Samé kecy. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na úžasný tým, který mě vždy podporoval. Řekl to i De Rossi v jednom rozhovoru. Požádal, aby přestali vymýšlet falešné příběhy…“& nbsp;
I o Ranierim se toho hodně napsalo…
„Raději o tom nemluvím, nemám k tomu co říct. Pro mě to byla složitá sezóna, moc jsem nehrál. S trenérem jsme ale nikdy neměli dobrý vztah.“
Trestal vás za to, že jste přijal pozvánku do národního týmu, když podle něj jste měl zůstat v Trigorii, abyste se léčil?
„Cítil jsem se dobře a nechtěl jsem se vzdát pozvánky do národního týmu: v létě se konalo mistrovství světa. Vrátil jsem se a nikdo mě už nebral v úvahu. Byl jsem čtvrtým brankářem, trénoval jsem samostatně. Nikdy mi to nevysvětlili.“
Je pravda, že jste byl blízko přestupu do Juventusu?
„Ano, dvakrát. Jednou po prvním roce v Itálii, podruhé po mém působení v Liverpoolu. Bianconeri hledali náhradu za Buffona, já bych tam šel hrát o místo. V roce 2006 mě chtěl i Barcelona s Eto’em a Messim. Byl jsem jedním z brankářů Brazílie, takže je logické, že mě chtěly velké evropské kluby. Já jsem ale chtěl pořád hrát a v Římě se mi opravdu líbilo.“
Vracíte se tam?
„Méně, než bych chtěl. Žije tam můj bratr Joao a také moje sestra. Vrátil bych se tam, abych si dal pořádnou carbonaru. Jsem velmi vázán na město a lidi, mám fantastické vzpomínky.“
Jaký máte dnes vztah k fotbalu? Musel jste přestat kvůli problémům se srdcem.
„S postupem času se to změnilo. Měl jsem srdeční zástavu a riskoval jsem život. Pak jsem v roce 2014 začal znovu hrát za Botafogo, ale po jedné sezóně jsem musel znovu přestat. Bylo to hrozné. Pamatuji si, že jsem to nějakou dobu úplně odmítal: nesledoval jsem žádné zápasy, naopak, jakmile jsem viděl fotbal v televizi, přepnul jsem kanál. Dnes to moc nesleduji, ale vždycky budu fanouškem Giallorossi.“
Vrátil byste se k fotbalu?
„V životě nikdy neříkej nikdy. Možná to udělám jako investor, kdo ví…“
