Tatanka vypráví o svém životě mezi lavičkami, vnoučaty a nostalgií. Od debutu na San Siru proti Interu po lítost nad národním týmem: „Vzhledem k tomu, kdo tam dnes hraje, jsem si zasloužil alespoň přátelský zápas.“

Dario Hübnerovi stačily dvě věci, aby byl šťastný: rodina a míč. „Někdy bych měl udělat to, co Dario Hübner,“ zpívá Calcutta v písni, kterou mu věnoval, protože „Tatanka“ nebo „Bisonte“, jak mu všichni říkali, v roce 2001 odmítl Premier League a milionový kontrakt, aby mohl zůstat se svou ženou a dětmi. „Změnilo by mi to život, ale v Romagně mi bylo dobře a nechtěl jsem rozvrátit svou rodinu,“ vypráví. Tak si vybral Piacenzu, tým nejblíže svému domovu v Crema. Právě tam se ve věku 35 let stal spolu s Davidem Trezeguetem nejlepším střelcem Serie A 2001-02 a dosáhl rekordu, který dodnes sdílí pouze s Igorem Prottim: byl nejlepším střelcem ve všech italských profesionálních kategoriích. Dnes žije stejně jako tehdy: s vnoučaty, v lesích při hledání hub a na lavičce s Zeta Milano.

Jak se vám líbí život trenéra?

„Baví mě to. Hrajeme druhou ligu a s kluky, které mám, se relativně angažuji. Ani nevím, jestli bych byl schopen trénovat na nejvyšší úrovni. Vidím se spíš jako asistent.“

Čí asistentem byste chtěl být?

„Mám rád Inter Chivu, ale myslím, že by byla skvělá zkušenost i s Gasperinim nebo Allegrim, který má svůj vlastní styl trénování. V italském fotbale jsou dobří trenéři, proto ho hodně sleduju. Sleduji také Serie B a Serie C… někdy jsou méně nudné než Serie A.“

Letos byl zaznamenán negativní rekord v počtu vstřelených gólů v jednom dni…

„Týmy pochopily, že body se počítají hned od začátku. Kdysi skončily první zápasy 3:1, 4:2, ale body ztracené v říjnu se pak platily v květnu. Nyní se více dbá na obranu a malé týmy hrají bez riskování: když nevyhrajete, alespoň neprohrajete. Problém je spíše ve hře… někdy vidím příliš mnoho přihrávek: 15 přihrávek, aby se dostali přes polovinu hřiště, a pak v posledních třech minutách, když prohrávají o jeden gól, dlouhé přihrávky, jako by zápas nikdy neměl skončit. To se mi nelíbí.“

Nemyslíte si, že chybí útočníci?

„Měli bychom se vrátit na úroveň 90. let: v A byly fenomény, ale i v B byli velmi silní útočníci: Paci v Lucchese, Cobra Tovalieri, Marulla v Cosenza… Kamkoli jste šli, našli jste útočníka, který mohl hrát v Serii A, ale tam byli fenomény a místo jste nenašli. Dnes čistokrevný útočník, který bez ohledu na okolnosti dává góly, pomalu mizí.“

Jednoho jsme měli, ale odešel do Arábie.

„Retegui se rozhodl pro život, který bych já nikdy nevedl. Lepší 4 miliony za deset let v Itálii než 20 za dva v Arábii, hlavně ve 26 letech.“

Modric naopak přišel do naší ligy ve 40 letech…

„Luka je úžasný. Ukazuje nám, že ne vždy musí být vše spojeno s fyzickou kondicí a rychlostí. Nezaběhne 100 metrů za 10 sekund, ale jeho hlava přemýšlí stokrát lépe než hlava kohokoli jiného, protože už předem ví, co udělá, když dostane míč. Hrál jsem s Pirlem: nebyl to žádný blesk, ale mentálně byl o vteřinu napřed před ostatními.“

Kde by dnes hrál Dario Hübner?

„Jako fanoušek říkám Inter, tam bych se viděl dobře. V určitém okamžiku své kariéry jsem k tomu měl blízko: bylo to v létě 1995, v roce příchodu Morattiho. Hrál jsem v Ceseně a chtěli mě jako třetího útočníka. Plán byl, že Marco Delvecchio přestoupí z Benátek do Ceseny, zatímco já bych šel do Milána. Ale do jednání se vložila Roma a Delvecchio si vybral Giallorossi. Tak jsem zůstal v Ceseně, on šel do Říma a Inter nakonec vzal Brancu. Dnes, stejně jako tehdy, bych měl potíže najít si místo: v hierarchii bych byl za Pio Espositem (usmívá se, pozn. red.). Právě proti Interu přišlo jeho debut v Serii A. V noci před zápasem (31. srpna 1997) o půlnoci jsem v pokoji zapnul televizi: nehoda Lady Diany. Zůstal jsem u televize až do tří hodin ráno. Druhý den jsem byl klidný, skoro jsem si to neuvědomoval: ve 20 letech jsem hrál v první lize, v 35 letech jsem byl v Serii A. Pracoval jsem tvrdě, bez dárků a bez agentů, kteří by mi pomohli přeskočit pět kategorií. Do San Sira jsem vstoupil v půl druhé, před 85 tisíci lidmi, a dal jsem gól na 1:0. Na hřišti jsem si to neuvědomil; po sprše, než jsem nastoupil do autobusu, jsem si zapálil cigaretu a řekl si: „Bravo, Dario, po 15 letech jsi skóroval v A.“ Ve skutečnosti mi ten večer zkazil Recobův double. Kvůli němu jsme prohráli 2:1. Pokaždé, když ho vidím, mu pro legraci říkám: „Za deset let v Interu jsi odehrál tři zápasy, jeden z nich proti mně. Nemohl jsi zůstat na lavičce?“

Stejný zápas, ve kterém debutoval Ronaldo, Fenomén…

„Znal jsem mnoho silných hráčů, řekl bych, že nejlepších všech dob, ale jen jednoho fenoména: Ronalda. Jednou za 90 minut jsem se ho pokusil napálit: viděl jsem, že míč neovládal dobře, a šel jsem mu ho vzít. Jakmile jsem pohnul nohou, byl už o metr a půl dál. Nedokážu vysvětlit, jak silný byl, ale i jako člověk byl neuvěřitelný. Po zápase mi dal dres a já ho požádal o fotku. Mimochodem… Mohu vyprávět jednu anekdotu?“

Ronaldo je fenomén. Jednou jsem se ho pokusil napadnout: špatně kontroloval míč, ale jakmile jsem pohnul nohou, aby mu ho sebral, byl už metr a půl před ním.

Dario Hubner

Prosím.

„Brescia-Milan: v podchodu přichází Paolo Maldini. ‚Dario, dal bys mi prosím svůj dres?‘ Myslel jsem, že žertuje. Na konci prvního poločasu tam na mě čekal. Možná ji dal někomu z přátel (smích, pozn. red.), ale když vás Maldini požádá o dres, má to stejnou hodnotu jako hattrick v Serii A. Musím přiznat, že před velkými hráči jsem poznal velké muže: Ferrara, Montero, Zidane, Maldini, Costacurta, Baggio… skromní lidé, „nohama na zemi“. V té době ti, kdo se chovali špatně, byli okamžitě napomenuti velikány šatny. Nikdo si netroufl se vytahovat.“

Napomenul jste někdy někoho?

„Ambrosiniho, v době, kdy hrál za Cesena. Vždycky jsem ho „pokáral“. Mně bylo 25, jemu 19, přišel z Bolchi do prvního týmu. Hlavičkoval skvěle, ale když kopal… to bylo skandální (smích, pozn. red.). V zápasech mě porážel, tak jsem mu dal pár „pappin“.

Kdo vás naopak „trestal“?

„Neřekl bych, že mě pokáral, ale takticky jsme s Baggiem vůbec neseděli. Bylo štěstí i smůla, že jsem s ním hrál: on chtěl útočníka, který by hrál na odraz, já jsem rád chodil do hloubky. Tak přišel Luca Toni místo mě. Kromě toho je ale Roberto skvělý, skromný člověk. Byli jsme Brescia dělníků a když přišel on – někdo, koho jste do té doby viděli jen v televizi – bylo to působivé. Měl neobyčejnou skromnost a zapadl do skupiny, jako by tam byl už deset let. Být s ním bylo jako trénovat po boku svého idolu: budil úctu, bál jste se udělat chybu, ale učil vás, aniž by promluvil.“

To Brescia bylo Brescia Carla Mazzoneho…

„Carletto byl jedinečný. Dal vám vše, co jste potřebovali, ale na oplátku vždy požadoval jednu věc: maximum na hřišti. Jednou jsme měli jet hrát do Perugie a klub chtěl odjet v pátek autobusem, přespat v Ceseně a pak vyrazit. Já, Calori, Baggio a Bisoli jsme se zeptali: ‚ Nemůžeme letět letadlem v sobotu ráno?‚. Carlo šel za Corionim a navrhl mu to. Po tréninku vešel do šatny a řekl nám: ‘Kluci, žádný autobus, v sobotu letíme. Ale pamatujte si: dám vám tento bonus, ale v neděli chci na hřišti vidět jedenáct lvů‘. Remizovali jsme 2:2, ale naštěstí jsem dal dva góly.“

Litujete, že jste nehrál za národní tým?

„Zpočátku bych odpověděl ne, protože před sebou jsem měl hráče jako Baggio, Inzaghi, Vieri, Totti. Vezměme si jako příklad Montellu: hráč, který každý rok dal 15–20 gólů v Serii A, ale v národním týmu hrál velmi málo. Dnes však říkám: mohli mi alespoň dát šanci v přátelském zápase… Doufal jsem, že mě Trapattoni povolá, když se Vieri zranil, ale nic. Je mi to líto, protože za posledních 10 let jsem viděl hráče s 5-6 starty a někteří byli povoláni ještě před debutem v Serii A, jako Zaniolo. V 90. letech, pokud jste neměli 200 startů v Serii A, do národního týmu jste se nedostali. Problémem tedy bylo, zda nasadit Tottiho nebo Del Piera… Dnes musíme naturalizovat útočníky, protože už žádné nemáme.

Odpovědnost mládežnických sektorů?

„Ano. Vzpomínám si na Cesena: 25 hráčů z Romagny a Marche v kádru. V Brescii byli hráči z Brescie, Lombardie, Milána. Měli jsme mnoho silných Italů. Každý rok z Primavere vycházelo 5-6 připravených hráčů: brankáři, obránci, záložníci, útočníci. Dnes je v Primavere Serie A příliš mnoho cizinců. A pak se divíme, proč nevyhráváme mistrovství Evropy nebo světa: je to nesmysl. Itálie také ztrácí brankáře: máme Donnarummu a pak? Kdysi byli Peruzzi, Buffon, Toldo… měli jsme nejlepší na světě.“

Útok přináší mnoho radosti a naděje pro budoucnost italské reprezentace.

„Pio Esposito je velmi silný, ale mladý. Útočníka můžete skutečně hodnotit až ve 25 letech. Musí růst a zlepšovat se během těchto pěti let. Dobře si pamatuji Cutroneho: v září měl být útočníkem Itálie, v lednu se o něm už nemluvilo. Za mých časů měl Paolo Maldini v 18 letech za sebou již dvě sezóny jako titulární hráč a říkalo se: „Je to dobrý hráč.“ Mladý hráč musí hrát a dělat chyby. Camarda? Doufám, že bude hodně hrát v Lecce, protože jinak to nemá smysl. V tom věku si musíte nabrat zkušenosti. Já bych šel do Serie B: 38 zápasů proti obráncům, kteří vás mlátí, získáte fyzickou kondici a góly, pak postoupíte. V A za 20 minut nic neprokážeš. Musí se podívat na Piovu cestu: nejdřív se vypracovat, pak skočit.“

V tomto okamžiku je nemožné se ho nezeptat na mistrovství světa…

„Jsem optimista, protože Gattuso má zvláštní dar, díky kterému si lidé zamilují dres, což je to, co dosud nejvíce chybělo. V posledních letech jsem viděl příliš mnoho hráčů, kteří se vrátili domů kvůli „malým problémům“. Kdyby mi Trapattoni zavolal, i kdybych měl svalové zranění, stejně bych hrál a pak bych byl měsíc mimo hru. Reprezentace je reprezentace.“