Bývalý obránce se v roce 2014 na hřišti necítil dobře: „Tam skončila moje kariéra. Vrátil jsem se, ale už to nebyl ten samý člověk. Trenér řekl, že patřím do Serie B, cítil jsem se ponížený.“

Život, v dobrém i ve zlém, může být plný překvapení. Leandro Castan to zažil na vlastní kůži, v tichu svých svalů, ve slovech těch, kteří mu byli nablízku, když bylo všechno temné a na konci tunelu nebylo vidět žádné světlo. „Bál jsem se smrti. Byla mi diagnostikována kavernóma, což je cévní malformace mozku. Tím skončila moje kariéra.“ V jediném okamžiku se všechno změnilo. Jdeš spát jako fotbalista a probudíš se jako někdo jiný. Obránce, když o tom mluví, prožívá znovu to drama. Obránci bylo 26 let, měl za sebou asi šedesát zápasů v první lize a byl v kádru brazilské reprezentace. „Nádor smetl z tribuny mé sny. Vyhrál bych s Římem Scudetto a hrál mistrovství světa s Brazílií.“

Castan, konec jeho kariéry má přesné souřadnice: bylo to 14. září 2014, Řím hrál doma s Empoli. Maicon si všiml, že něco není v pořádku…

„V těch 15 minutách bylo všechno pryč. Maicon šel za Garciou a řekl: „Leo je nemocný, vyměň ho.“ Odešel jsem z hřiště a už se nevrátil. Druhý den jsem se probudil s obzvláště silnou bolestí hlavy, šel jsem do nemocnice a podstoupil magnetickou rezonanci. Tělo už nereagovalo, bál jsem se, že umřu.“

Pak přišla diagnóza. Bylo mu sděleno, že má mozkový kavernom. Pamatujete si svou reakci?

„Zpočátku mi Roma nic neřekla, určitě aby mě chránila. Chápal jsem, že mají obavy, říkali mi jen, abych zůstal v klidu. Když jsem to zjistil, bylo to hrozné. Z boje o titul s Giallorossi jsem se ocitl v nemocničním lůžku, kde jsem bojoval s nádorem. Byl to noční můra, každý den jsem zvracel. Za dva týdny jsem zhubnul 15 kg. Cílem se stalo přežít, nic jiného. Fotbal v takových chvílích jde stranou.“

Vzpomínáte si na nějakou zvláštní zprávu, kterou jste dostal po operaci?

„Ano, spoustu. Mnohé z nich byly nečekané. Pamatuji si, že mi napsal Baresi, bylo to neuvěřitelné. Pak Del Piero, Bonucci a další. Kromě všech mých spoluhráčů, kteří byli fantastičtí.“

Po dlouhé rehabilitaci jste se pokusil vrátit. Ale nebylo to snadné. Měl jste pocit, že vaše tělo už nereaguje na příkazy?

„Povím vám tohle. Perfektně si pamatuji první míč, který jsem se pokusil zastavit. Snažil jsem se ho zastavit, ale prošel mi mezi nohama. Bylo to, jako bych neměl kontrolu nad svým tělem. Hrozný pocit.“

Přemýšlel jste někdy o tom, že skončíte?

„Ano, mnohokrát. Nedokážu slovy popsat to zklamání. Neznáte sám sebe, chcete dosáhnout určité úrovně, ale nedaří se vám to. V té době jsem pořád plakal. Dokonce jsem se pohádal s spoluhráči. Jako ten den s Dzekem…“

Povězte nám o tom. „Při tréninku se Edin otočil a dal mi facku. Rozčílil jsem se a po 5 minutách jsem do něj tvrdě vrazil a udělal mu ošklivý faul. On mě urazil, padlo pár slov. Večer jsem mu zavolal a omluvil se, dnes jsme dobří přátelé. Totéž se stalo i s Keitou. Pohádali jsme se na tréninku, byl jsem na tom špatně a hned jsem se rozčílil. Pak i se Seydouem jsme se v šatně usmířili.“

Byli vám v Římě blízcí?

„Ano, velmi. Nemohu jinak než poděkovat klubu a lidem, kteří se mnou prožili toto období. Walter Sabatini byl jako můj druhý otec, ale také Rudi Garcia byl velmi důležitý. Po každém tréninku chodil ke mně domů a strávil se mnou půl hodiny. Dělal to každý den. Byl to jeho způsob, jak mi dát pocit, že patřím do skupiny. Nikdy jsem to předtím neřekl, ale je to něco, co nosím v srdci.“

Spalletti ji naopak po zápase s Hellas Verona prakticky vyřadil z kádru…

„ Zavolal mě do své kanceláře, aby mi řekl, že mě chce znovu nasadit. „Co musím udělat, abych znovu získal jednoho z nejlepších obránců ligy?“, zeptal se mě. Na začátku mi skutečně dal důvěru. Poté, co jsme odehráli ten hrozný zápas proti Veroně, se rozhodl, že mě už nenasadí. Zavolal mě k sobě a řekl mi, že musím odejít, že moje úroveň odpovídá hráči, který může hrát za Frosinone. Takže do Serie B. Bylo to ošklivé, ne tak kvůli rozhodnutí, ale kvůli způsobu, jakým to udělal. Cítil jsem se ponížený. Nemyslím si ale, že jsem jediný, kdo s ním v průběhu času diskutoval…“.

Tím vlastně skončila jeho zkušenost s Římem. Naučil jste se dnes nás přesvědčit, nebo to zůstává lítostí?

„Je mi líto, že se mi nepodařilo zůstat na té úrovni. Dal jsem do toho všechno, ale nestačilo to. Mým úspěchem už bylo, že se mi podařilo vrátit se na hřiště. V určitém okamžiku se však trénování stalo škodlivým. Roma mi neprodloužila smlouvu a já se rozhodl vrátit se do Brazílie. Po pár letech jsem pak všechno vzdal.“

Jaké vzpomínky máte na Řím?

„Byli jsme velmi silní, měli jsme hráče světové úrovně. Dnes by takový tým vyhrál tři mistrovství v řadě. Salah, Edin, Francesco, De Rossi, Benatia, Nainggolan a tak dále. Měli jsme jen smůlu, že jsme narazili na neuvěřitelnou Juve, která nikdy neprohrála.“

Kdo byl nejsilnější hráč, se kterým jste hrál?

„Chtěl bych říct Totti, ale víte… hrál jsem s Ronaldem. Ronnie byl vždycky můj idol, sdílet s ním šatnu bylo neuvěřitelné. Po čtyřech krocích jste ho nikdy nedohonili a už měl břicho, že jo!“

Jaký má dnes vztah k fotbalu?

„Ještě před dvěma lety jsem nemohl sledovat ani jeden zápas. Měl jsem z toho žaludeční křeče. Teď se k tomu vracím, dokonce bych rád trénoval. Na lavičce bych chtěl získat zpět to, co mi smůla vzala jako fotbalistovi.“

Přemýšlíte někdy o tom, jak by to dopadlo, kdyby…?

„Každý den, věřte mi. Dlouho jsem se ptal, proč se to stalo právě mně. Nádor smetl z tribuny všechny moje sny. Myslím, že bych vyhrál ligu s Římem a hrál mistrovství světa s brazilskou reprezentací.“