Federica: „Být vlajkonoškou je velká motivace. Ráda bych se zúčastnila přehlídky na stadionu San Siro, i kdybych se musela vrátit do Cortiny vrtulníkem. Ale bude hezké i předvést se s mým týmem.“

Vzrušení je hmatatelné. Federica Brignone je jako tygr, když při startu sklopí helmu, aby se vrhla na trať s přirozenou elegancí a rychlostí, což potvrzuje její status nejúspěšnější italské lyžařky v historii. Ale když si sundá modrý kombinézu, jeví se spíše jako svobodná a přemýšlivá žena, mentálně silná, zocelená zkušenostmi a pečlivým udržováním své psychické a fyzické rovnováhy. Kdyby tak neučinila po většinu své kariéry, nyní, ve svých 35 letech, by se po vážném zranění, které přesně před deseti měsíci vyvolalo obavy z nejhoršího, těžko dostala na start těchto olympijských her. Místo toho se včera při vstupu do hotelu v Cortině, kde jsou ubytovány italské alpské lyžařky, na okamžik usmála.

Je Federica tou, která se chystá na své páté olympijské hry?

„Jsem stejná jako vždy, ani trpělivější, ani neklidnější. Abych to vysvětlila, přistupovala jsem k těmto hrám, aniž bych znala termíny závodů, budu o tom přemýšlet, až nastane čas. Zatím zůstávám klidná.“

Byly poslední měsíce těžší, než kdyby pravidelně závodila v poháru?

„Určitě těžší, nešlo jen o trénink a pak mít čas na své věci, všechny volné hodiny jsem strávila nejprve v J Medical v Turíně, kde se léčím, a pak na cestách, domů nebo na nějaké akce, ale vždy doprovázená ledem a magnetoterapií. I když jsem se vrátila do týmu, nedopřála jsem si ani chvilku oddechu se svými spoluhráčkami, abych mohla absolvovat dvě hodiny fyzioterapie navíc. Abych se uzdravila, dala jsem do toho sto procent.“

Měla jste silnější motivaci než ostatní?

„Být vlajkonoškou, mnohem víc než účastnit se her. Už na jaře jsem věděla, že jsem jednou z kandidátek, a to mi dalo velkou motivaci. Považuji to za nedosažitelné privilegium. Zúčastnila jsem se již čtyř olympijských her a získala tři medaile, nepotřebuji další senzační výsledek, abych byla šťastná, dosáhla jsem mnohem více, než jsem si v kariéře mohla vysnít.“

Snila o tom, že bude pochodovat v Miláně, svém rodném městě. „Ráda bych vstoupila na stadion San Siro, byla by to oběť, kterou bych ráda podstoupila, i kdybych se musela vrátit do Cortiny vrtulníkem. Ale bude hezké předvádět se i se svým týmem.“

Od Vancouveru 2010 po Peking 2022: jaké máte vzpomínky na předchozí účasti?

„Z Kanady si pamatuji radost z toho, že jsem tam byla, moje první olympijské vesnice a kontakt s ostatními sporty, bylo to krásné. Do Soči v roce 2014 jsem odjela s velkými ambicemi a poprvé jsem zůstala až do konce, zatímco z Pchjongčchangu nikdy nezapomenu na svou první medaili a zimu. A nakonec Čína, která byla kvůli pandemii trochu jako vězení, ale absence rozptýlení mi pomohla získat dvě krásné medaile na opravdu náročných a chladných sjezdovkách. V Cortině mi bude chybět život v olympijské vesnici, která je podstatou olympiády, ale alespoň jsme v opravdovém horském prostředí.“

Prezident Mattarella bude v Cortině, aby se zúčastnil superG žen.

„Je to čest, že si nás vybral. Při předávání italské vlajky v Quirinale byl rád, že mě viděl na nohou, a řekl, že je hrdý na můj proces uzdravování. Navíc je velkým sportovním fanouškem.“

Po tolik práce má jedno přání. Prosím.

„Chtěla bych, aby se čas zastavil, abych měla možnost se připravit tak, jak chci. V posledních měsících mi chybělo, že jsem se necítila dobře a musela jsem kvůli bolesti předčasně ukončit trénink; chybí mi pružnost a nemůžu dělat všechno, co chci.“

Co bude největší obtížností v závodě?

„Důvěřovat si, držet nohu na pedálu v nejtěžších pasážích, jako jsem to dělala loni. Mým cílem je být stále rychlejší, v posledních týdnech jsem na tom pracovala. Citlivost mám, ale abych se dostala na hranici svých možností, budu muset mít ještě větší odvahu a doufat, že mi to tělo dovolí.“

Tělo jste trénovala, jak jen to šlo. A jak jste trénovala svou mysl?

„Většinu jsem udělala sama, po letech zkušeností vím, co mám dělat. S dvěma výjimkami: jedna hypnóza, kde pracuje podvědomí, a pak jsem požádala o pomoc Giuseppe Vercelliho, našeho sportovního psychologa, když nastal čas nasadit lyže.“

Vždy jste považovala lyžování za týmový sport. Kdo vám umožnil být v Cortině?

„Federico Bristot, vedoucí fyzioterapeutů J Medical: když jsem přijela do Turína, řekla jsem mu, že se mnou bude nuda, ale on mi odpověděl, že to budu já, kdo to nevydrží, a měl pravdu. Byl skvělý, za všechny ty měsíce jsme neudělali ani jeden chybný krok. Pak tu byli Luca Scarian, Giuseppe Abruzzini, Darwin Pozzi a doktor Giovanni Bianchi ze strany federace, kterým srdečně děkuji za radost, kterou mi projevili tím, že mě doprovázeli v tomto zázraku. Je to výsledek týmové práce a bude to pro ně také zvláštní pocit vyjet na trať.“

Jakou roli sehrála vaše matka Ninna Quario a váš bratr Davide, který je také trenérem?

„Pomohli mi neuvěřitelně, nejen s cestováním. Nebylo to pro ně vůbec snadné, za což jim děkuji. Když jsem se vrátil k lyžování, Davide se ke mně na sjezdovku vrátil spolu se Sbardem (historickým skimanem Maurou Sbardelottem, pozn. red.) a ještě více jsme se sblížili.“

Loni jste poprvé zvítězil v Cortině. Jaký sníh byste si přál, abyste mohl svůj úspěch zopakovat?

„Mluvím za svou levou nohu: obvykle je v Cortině studená a agresivní trať, ale tentokrát bych chtěla teplý, jarní a zmrzlý sníh. V každém případě nebudu mít na výběr, naučila jsem se dávat maximum za všech podmínek a i tentokrát se pokusím dát na trati sto procent, doufám, že to bude stačit.“