Útočník: „Hodně se dívám a neposlouchám, co o mně říkají. Chtěl bych mít hlad po gólech jako Lautaro a pohybovat se jako Thuram.“
Angelò, s francouzským přízvukem, zdvořilými způsoby a ležérním oblečením po tréninku, je 22letý jedinec: má vzácnou schopnost rozžehnout San Siro, ale dokáže se také dojmout při poslechu 91leté italské zpěvačky. Mezi novými góly Nerazzurri a starou romantikou, mezi dvojčetem Pio a Ornellou Vanoni, tam uprostřed je Ange-Yoan Bonny. Mathieu Darmian, „nejfrancouzštější z Italů“, ho pozoruje za sklem, ale útočník Chivu dává přednost tomu, aby jeho spoluhráč nevstupoval do místnosti vedle jídelny v Appianu: „Jinak mi dojdou slova…“. Plachý, možná, ale rozhodně odhodlaný.
Bonny, co jste pochopil po pěti měsících v Interu?
„Pochopil jsem, že je potřeba čas, abyste pochopil, kde jste, abyste si uvědomil, jak velký je tento klub. A když to pochopíte, musíte si uvědomit úroveň týmu, která se neustále zvyšuje, už od tréninku: Inter je velmi náročný, vždy od vás vyžaduje víc, ale cítím se skvěle a učím se…“.
Co přesně se musíte naučit?
„Hru zády k brance, někdy jsem ztratil hloupé míče. Pak zlepšit hlavičkování, ale také výdrž, protože hrajeme každé tři dny a tvrdě trénujeme. Během přestávky ještě víc… Obecně platí, že i věci, které vám jdou dobře, se vždy dají dělat lépe.“
Kdo vám v tomto učení pomáhá?
„Je jich mnoho, ale s těmi, kteří mluví francouzsky, jako Mkhitaryan, je to snazší. Marcus Thuram mi hodně pomáhá, a to nejen od té doby, co jsme spoluhráči: už v Parmě byly jeho rady velmi cenné. Tlačí mě dál, stejně jako italští spoluhráči: chtějí, abych vždy dával maximum bez výkyvů.“
Jaký byl váš pocit, když jste poprvé vstoupil na San Siro a dal gól?
„Poprvé to bylo loni s Parmou: byl jsem omámený, stadion je tak velký, že se zdá nekonečný, bere dech. Když hrajete za Inter, je to jiné, měl jsem štěstí, že jsem hned dal gól proti Toru: po řevu, v tom hluku, už nic neslyšíte. Je to krásné, protože je všechno tlumené, jsou to jen emoce.“
Kdo byl rozhodující při výběru Nerazzurri?
„Loni, v zápase Parma-Inter, který skončil 2:2, mě Bastoni srazil a řekl mi: ‚Příští rok přijď k nám…‘. Znělo to jako varování, ale potěšilo mě to. On, Bisseck a Acerbi se ozývají při tréninku a pomáhají ti posunout se dál.“
V Parmě byl ten den také Chivu: jak je pro vás důležitý?
„Velmi. V Miláně je trenér stejný člověk jako v Parmě, má stejný přístup a způsob komunikace. Vždy mě žádá, abych byl k dispozici ostatním, abych hrál především pro tým.“
Co byste si naopak přál „vzít“ z hry Lautara a Thuram?
„Chtěl bych mít Lautarovu touhu po gólu: být ve svém věku čtvrtým nejlepším střelcem v historii Interu je úžasné. Vždy chce skórovat, ať už je to krásný nebo ošklivý gól, na tom nezáleží. Marcus naopak umí všechno: góly, dribling, asistence. S ním mám možná více společného, ale jsme odlišní a můžeme hrát společně. Rád bych si vzal něco i od Pia, málokdo brání míč tak jako on.“
Co vám přijde na mysl, když pomyslíte na derby?
„Co se týče kouzla a velikosti, je to jako Barça-Real. V paměti mi utkvěly některé souboje, jako ten mezi Dumfriesem a Theem. Jsou to dva velké týmy, které se navzájem nenávidí, ale během těch 90 minut je to bitva. Doufejme, že nakonec bude všechno v barvách Nerazzurri…“.
Bude ale už rozhodující?
„Ne, protože je teprve listopad a může se stát cokoli, ale derby je už teď důležité: získat další body, nejen na Milán, ale i na Neapol, Řím a další týmy, které tlačí zezadu, by byl velký skok.“
Vraťme se k Parmě, jak těžké to bylo na začátku?
„V 17 letech jiná země, jiná kultura, jiný jazyk: všechno bylo těžké… Naštěstí jsem našel skvělou partu, spřátelil jsem se s Bernabè, který má obrovské kvality, ale rozhodujícím člověkem byl Buffon: mluvil výborně francouzsky, díky němu jsem se cítil jako doma. Je jako můj strýc…“.
Čtyři góly a čtyři asistence: kolik jich bude na konci sezóny?
„Nemám konkrétní číslo, v hlavě mám, že bych chtěl každý rok být lepší než ten předchozí. Nesoutěžím s ostatními, ale pouze sám se sebou. Důležité je jen to, aby fanoušci byli hrdí, ne statistiky.“
Vysvětlete nám prosím původ té fotografie, na které jste jako dítě v dresu Interu.
„Je to první dres, který mi maminka koupila, když jsem začal chodit do fotbalové školy. Přesvědčila mě, abych si ho oblékl, tím, že mi řekla, že je to dres týmu Eto’a, mého idolu. Možná to byl nějaký signál, kdo ví.“
Víte, že přesně zítra (dnes, pozn. red.) to bude rok, co jste poprvé potkal Pio Esposita?
„Itálie – Francie U21 2:2, já a Pio jsme nastoupili z lavičky. Hned jsme si padli do oka, protože jsme si podobní: máme oči dokořán, ale uši zavřené. Sledujeme každý detail, abychom se zlepšili, ale snažíme se neslyšet, co o nás říkají venku. Spolu se Sucicem, Bisseckem, Luisem Henrique a ostatními tvoříme skvělou partu mladých lidí, kteří se znají už léta. Je to nová a krásná zkušenost, svět, který můžeme společně objevovat.“
Myslíte si, že jsou vnější hlasy ohledně Pia přehnané?
„Když hrajete za Inter, je na vás upřena větší pozornost, a tady v Itálii je jí na něj upřeno hodně: je mladý, má velký potenciál, pochází z této mládežnické akademie, nosí dres Azzurri. Je pod velkým tlakem, ale myslím, že to zvládá velmi dobře: nezměnil se, ani on, ani já nemáme rádi, když se z nás dělají hvězdy.“
Líbí se vám, když vám říkají… Angelo?
„Angelò. Začal s tím trenér Pecchia v Parmě: když jsem hrál špatně, byl jsem jen Bonny, když se mi dařilo, říkal mi Yoan, ale neuměl to vyslovit. Někdy říkal Jean, někdy Johan… Pak jednoho dne zjistil, že v jméně je také Ange, a stal jsem se pro všechny Angelò. Vy rádi italianizujete jména: Mkhitaryan se stal Michele, Luis Henrique Gigi, ale proč vlastně? (směje se, pozn. red.).“
A odkud pochází ten pirátský jásot?
„Z hry s přáteli z mého města Tours ve střední Francii. Vše vzniklo z videa na TikToku, které nás rozesmálo. Když jsem v Neapoli skóroval proti Parmě, vznikla ta oslava: byla to věnování, které se nyní stalo mou značkou.“
Jste fanouškem hudby a televizních seriálů: co teď sledujete a posloucháte?
„Sleduji Breaking Bad, ale je těžké to dokoukat, je to strašně dlouhé… Poslední koncert, na kterém jsem byl, byl Drake, spolu s Marcusem: opravdu krásný. Ale před každým zápasem si vždycky poslechnu Everything in Its Right Place od Radiohead. Může to znít divně, ale uklidňuje mě to a zároveň mě to nabije energií: začíná to pomalu, klidně, ale pak se v tom objeví něco zlého. O Vanoni už víte…“.
Ornella nám dala vědět, že dostala váš dres a že se s vámi chce brzy setkat v Miláně.
„Jsem rád, že se stala fanouškem Interu: bylo by mi ctí ji poznat, zajít s ní na kávu nebo na večeři! Poprvé jsem ten kouzelný hlas slyšel ve filmu Ocean’s 12: připomínal Edith Piaf, byl tak… francouzský.“
Na závěr nám prosím řekněte, co se vám na Francii líbí nejvíc a v čem je podle vás lepší Itálie.
„Francouzské pekárny jsou nejlepší, ale musím přiznat, že bidet v koupelně, jak ho máte u vás, je užitečný (smích, pozn. red.).“
