Sportweek přináší profil nového trenéra Diavola (kde již vyhrál jeden titul), považovaného za proroka spekulativní a defenzivní hry. A on si rád pošťuchuje své kritiky…

Ve svých 804 zápasech jako trenér, včetně ligy a různých pohárů, Massimiliano Allegri zaznamenal 435 vítězství. Z toho 114 skončilo skóre 1:0, což je takzvaný minimální rozdíl pro zisk 3 bodů: něco málo přes 26 procent z celkového počtu. Možná je to jen bezvýznamná kuriozita, možná ale tato čísla něco znamenají, teď, když se Conte Max vrací na lavičku Milána, kde již v roce 2011 vyhrál titul, a zároveň se znovu ozývají hlasy kritizující jeho staromódní styl fotbalu. Podle výše uvedených čísel by bylo na místě trochu ustoupit od historky o „krátkém nosu“, kterou ostatně vytáhl z klobouku sám Max v roce 2019 po porážce jeho Juventusu se Spalem, která oddálila oslavy mistrovského titulu.

Allegri používá ironii (sarkasmus) a jemnou a inteligentní provokaci jako zbraň k hromadnému odvedení pozornosti. Patří k těm, kteří pochopili všechno: fotbal i život. Nyní si hraje s tímto termínem převzatým z dostihového sportu (jeho velké vášně), který se používá k vysvětlení vítězství jednoho koně nad druhým o délku krku – část těla zvířete, která zahrnuje hlavu a krk – tedy o nepatrný nebo jen o něco větší rozdíl. V souvislosti s fotbalem se tento výraz stal nálepkou, kterou mu kritici přilepili, aby ospravedlnili jeho údajnou tendenci, jakožto fotbalisty, který hrál nejprve jako ofenzivní záložník a poté jako útočník, k opatrné hře spíše než k riskování. Allegri je mistrem v umění spokojit se, více než v umění improvizovat. Ale pokud je pravda, že je to vždy otázka úhlu pohledu, bylo by na čase přestat s tou historkou o Allegrim jako defenzivním hráči, catenacciaro (v tomto ohledu odpověděl na otázku, jak bude hrát jeho Milan: „Pokud neodpovím, řeknete, že jsem defenzivní; místo toho budeme útoční…“), tedy věrný zastaralé, překonané, zatuchlé a útočně dusivé, ne-li přímo zácpové myšlence: nízké těžiště, kompaktní obrana a pak se dříve nebo později nějaký gól dostaví. Allegri takový není. Alespoň ne vždy byl.

Vítězit nebo přesvědčit?—  Jistě, trenér Sassuola a Cagliari (nemluvě o Aglianese, Grossetu a Spalu…) nebyl zrovna za volantem supersportu, takže je pochopitelné, že svým hráčům opakoval staré rčení „nejdřív neprohrát“. Faktem je, že od té 1:2 na hřišti Spalu vyhrál náš trenér 27 z 61 zápasů 1:0: procento stouplo na více než 44 %, což dokazuje, že ten vtip o „krátkém čumáku“ – který vlastně měl spíše ilustrovat Allegriho filozofii: důležité je vyhrát ligu, a je jedno, jestli jen o jeden bod – skutečně ovlivnila jeho způsob hraní fotbalu, alespoň od určitého bodu jeho kariéry. A pokud je pravda, že názor na člověka je téměř vždy ovlivněn nejčerstvější vzpomínkou, pak se Allegri stal, i když nechtěně, symbolem fotbalu, který (podle slov) už nikoho nebaví. Všichni mu tedy vyčítají poslední tři roky v Juventusu, které byly spíše zklamáním než úspěchem, a málokdo se v paměti snaží najít záblesky „krásné hry“ (jak to vyjádřil Berlusconi, který ho na radu Gallianiho přivedl do Milána), kterou předvedl nejprve v dresu Rossoneri a poté v dresu Bianconeri.

názory a předsudky—  Bylo napsáno, že Allegri má tu přednost – nebo vadu, záleží na úhlu pohledu – že se vždy považuje za trochu chytřejšího než ostatní, a proto v jeho „neřčených slovech“, která se střídají s posměšnými narážkami, nebo naopak s vehementními televizními výpady proti jeho příležitostným (Sacchi) nebo dlouhodobým kritikům (Adani), se projevuje typická livorneská povaha, pobavená a posměšná. Nevadí mu, ba naopak, být zařazen na seznam „výsledkářů“ v protikladu k „hráčům“ nebo těm, kteří se za ně považují. Věrný svému pragmatismu považuje Allegri určité diskuse o kvalitě hry za pouhou stylistickou cvičení, mlhavé, ne-li přímo zbytečné: „Pokud se chcete bavit, jděte do cirku“, řekl v momentech, kdy ho některé připomínky nejvíce rozladily. Přesto, když se vrátíme k číslům, při svém debutu na lavičce velkého klubu, právě v Miláně, vyhrál ligový titul s 65 vstřelenými góly, což byl druhý nejlepší útok v lize za Interem (69 gólů). Na druhou stranu inkasoval pouze 24 gólů, což potvrzuje – jak sám zopakoval na začátku svého druhého působení v dresu Rossoneri – že „v Itálii vyhrává ten, kdo inkasuje méně gólů. V posledních letech tento trend zvrátil pouze Sarri v Juventusu“. To řečeno, (před)sudek o Allegrim jako nositeli (ne)zdravého spekulativního, defenzivního, a tedy málo vzrušujícího a poutavého fotbalu se jeví upřímně řečeno jako nespravedlivý; výsledek, jak se říkalo, posledních tří let v dresu Juventusu, které byly skoupé na úspěchy a atraktivní hru, důsledek postupného odlivu talentů z týmu, který ho donutil udělat z nutnosti ctnost (což by alespoň částečně vysvětlovalo těch 44 % výsledků 1:0) a krize klubu, v níž Allegri musel sloužit jako hromosvod, aby ochránil hráče před proudy vanoucími ze všech stran. Ale první Allegriho Juve předvedla skvělé výkony i v Evropě, pokud nebereme v úvahu dvě prohraná finále Ligy mistrů v letech 2017 a 2019. Na druhé straně váhy však stojí 5 titulů mistra Itálie a 4 poháry Itálie v řadě, plus 2 italské superpoháry. Jistě, je to Juve Buffona, Barzagliho, Bonucciho a Chielliniho v obraně, Pjaniće ve středu hřiště, Téveze (i když jen jednu sezónu), Dybala, Higuaina a Mandžukiće v útoku.

Fotbal je jednoduchý—  Ale právě Allegri tvrdí, že hráči jsou důležitější než hra, na rozdíl od svých kolegů (většiny), kteří naopak přizpůsobují hráče hernímu stylu. Na rozdíl od některých dogmat Max věří, že „nevyhrávají taktické schémata, ale technické dovednosti hráčů. Fotbal je jednoduchý: obranná organizace a individuální technika“. V časopise Sportweek v červnu 2009, po skvělé sezóně u kormidla Cagliari (který se zachránil již na konci první poloviny sezóny), při svém debutu jako trenér v Serii A, dokonce řekl: „S někým jako Mourinho se neshodnu na názorech na fotbal: já stavím do centra všeho hráče, ne trenéra. Bolí mě břicho, když slyším filozofovat jen o formacích a schématech.“ Tato slova pronesl poté, co předvedl ofenzivní, brilantní hru s míčem na zemi, která mu vynesla ocenění Panchina d’oro pro nejlepšího trenéra ligy. Slova, která ho však stála obvinění z ofenzivního manévrování chudého na nápady, upřednostňujícího individuální iniciativy a obecně (nadměrnou) svobodu hráčů. Na druhou stranu, když máte před sebou talentované hráče plné invence a driblinku, jako byli Ibra a Robinho v jeho prvním milánském angažmá (což dokazuje jeho pragmatismus, když v lednu nahradil upadajícího Ronaldinha mastinem Van Bommelem a vyhrál titul), nebo Dybala a Tevez v Juventusu, nezdá se být špatný nápad povolit jim trochu uzdu. Sám Allegri to vysvětluje ještě jasněji: „Ve fotbale existují kategorie. Jsou hráči, kteří vyhrávají Ligu mistrů, ti, kteří vyhrávají ligu, a ti, kteří nevyhrají nic.“ Do první kategorie rozhodně patří Modrić, hvězda svého nového Milána, který klade větší důraz na kvalitu hráčů než na taktiku (Max dixit). Zůstává otázkou, zda se jedná o provokaci nebo skutečné přesvědčení, vzhledem k tomu, že jeho kolegové, kteří se zapsali do historie (Sacchi, Guardiola… abychom jmenovali alespoň ty poslední), jsou ti, kteří vytyčili nové cesty k vítězství.