19. března 1976 vyhrál Eddy sedmou Classicissima „Před padesáti lety jsem dokázal nemožné: říkali, že jsem vyřízený. Tento závod mi změnil život. Tadej musí na Poggio odtrhnout Van der Poela, jinak…“
Je to rekord všech rekordů a pozítří uplyne přesně padesát let od jeho vytvoření. 19. března 1976 vyhrál Eddy Merckx Milán–Sanremo, „závod, který poznamenal můj život“, již posedmé: něco takového se ještě nikdy nevidělo. Na Classicissima, a na žádné jiné velké cyklistické události: tehdy stejně jako dnes je ta sedmička horou, kterou nikdo nedokáže zdolat. Není tedy překvapivé slyšet Eddyho říkat, že v sobotu „budu doma v Belgii, před televizí a budu se na to dívat. Nemyslím si, že jsem někdy nějaký zmeškal“. Do 117. ročníku Classicissima zbývají čtyři dny a utečou jako voda, protože nikdy v nedávné době nebylo očekávání tak napjaté: podaří se Tadeji Pogacarovi konečně zvítězit po pěti neúspěšných pokusech? Nebo se bude muset znovu sklonit před Mathieu Van der Poelem, který usiluje o hattrick? Samozřejmě nebudou sami, Sanremo je nepředvídatelné jako nic jiného, a přesto tentokrát záleží především na nich: od Flandry 2024 si totiž rozdělili všechny Monumenty.
Merckxi, co si o tom myslíte?
„Že pro Pogacara to může být ta správná chvíle, pokud… zaútočí ve správný okamžik. Ale Van der Poel, kterého jsme viděli na Tirreno-Adriatico, nejen kvůli dvěma vyhraným etapám, nebude snadné porazit. Naopak. Tadej ho musí setřást, protože kdyby po 300 kilometrech na Via Roma byli stále spolu… favoritem by byl Mathieu. Dlouhá vzdálenost může být pro Holanďana výhodou.“
Nedávno řekl deníku L’Équipe, že mu tento Pogacar připomíná Merckxe před pádem na velodromu v Blois v roce 1969…
„Ano, nevidím v tom moc rozdílů. Byly dny, kdy jsem vyhrával s velkým náskokem před všemi, jako v Lutychu v roce 1969 nebo v etapě Tre Cime di Lavaredo na Giro v roce 1968. V Tadejovi vidím stejnou odhodlanost. Ale nechme to tak, protože jak víte, nemám ráda srovnání, zvláště když se srovnávají různé éry.“
Co si myslíte o jeho čtvrtém vítězství na Strade Bianche před deseti dny?
„Že je číslo jedna! Je ale jasné, že na Sanremu bude mít vzhledem k charakteru závodu v každém případě těžší život.“
Kde by měl zaútočit, aby měl větší šanci?
„Na Poggio. I když dokáže všechny setřást na Cipresse, loni s ním dokázali držet krok jen Van der Poel a Ganna. Je schopen dlouhých úniků, ale na Sanremu se zvyšuje pravděpodobnost, že ho doženou. A pokud by na Cipresse foukal silný protivítr, bylo by velmi těžké udělat rozdíl. I když je to Tadej Pogacar“.
Jistě, Classicissima je zatím největším rozdílem mezi vámi: vy máte na kontě sedm vítězství z deseti účastí, mistr světa nula z pěti. A k sedmi se stejně nedostane…
Usmívá se. „No, uvidíme. Záleží také na tom, kdy skončí a jestli v sobotu zahájí sérii. Ale řekněme, že je těžké, aby to zvládl.“
Může Itálie doufat v Gannu?
„Doufat, ano. Pokud skončil dvakrát druhý, znamená to, že má v nohách potenciál vyhrát. Zdá se mi, že oproti roku 2025 se snažil posunout příchod prvního významného vrcholu formy o něco dopředu, vzhledem k tomu, že sází i na Roubaix. V sobotu uvidíme, zda se tato volba vyplatila, nebo ne.“
Vraťme se o 50 let zpět: očekával jste, že vyhrajete, a překonáte tak šest vítězství Costanteho Girardenga?
„Určitě to mnoho lidí nečekalo. Jak jsem řekl v rozhovoru s Adrianem De Zanem po vítězství, mrzelo mě, že mnoho novin napsalo: „Merckx je vyřízený, Merckx už není.“ Dokázal jsem, že jsem sportovně ještě nezemřel, i když jsem měl po nehodě a zlomeninách na Tour 1975 fyzické problémy.“
Bál jste se, že prohrajete?
„Snažil jsem se udělat nemožné, vsadil jsem na všechno, abych se odpoutal od De Vlaemincka, Maertense, Sercu… protože ve sprintu bych riskoval porážku. A jistotu vítězství jsem měl až ve chvíli, kdy jsem zvedl ruku na Via Roma.“
Sedm vítězství: asi je těžké vybrat to nejkrásnější…
„Ne, naopak, je to snadné.“
Povězte nám to.
„To první, z roku 1966 (v pátek to bude 60 let; pozn. red.). Ještě mi nebylo 21 let a byl to můj první velký úspěch. Vzhledem k mému věku to bylo něco výjimečného. Před měsícem jsem dokončil vojenskou službu… A pak to byl start série vítězství v Itálii. Díky tomu jsem se stal populárním ve vaší zemi, která se pak stala mou druhou vlastí. Na ulicích i v cíli bylo obrovské množství diváků. Byl to takový rituál, často se jelo 19. března. Přijížděl jsem po zimě, kdy jsem jezdil na dráze, a to mi dodávalo pořádný šlapací elán.“
Závěrem: Milán–Sanremo pro vás…
„Dalo mi to pochopit, že cyklistika by se mohla stát mým životem, jak se také stalo.“
