Bývalý brankář Giallorossi žije na Floridě a podniká ve stavebnictví: „Spalletti je génius, zatímco s Ranierim jsem nikdy neměl žádný vztah“
Když se zmíníte o Koloseu, rozzáří se mu oči. „Byla to první věc, kterou jsem uviděl, jakmile jsem dorazil do Říma, zůstal jsem s otevřenou pusou.“ Alexander Marangon Doni odpovídá ze Spojených států, kde žije už několik let. S rodinou se přestěhoval do Orlanda a vybudoval tam opravdové impérium: paláce, domy, nákupní centra. Jeho firma se jmenuje „D32 invest“, podle čísla, které nosil mezi tyčemi. Když s ním mluvíte o fotbale, opravdu ožije. „Už to tolik nesleduji, ale zůstávám fanouškem Giallorossi.“ Doni byl brankářem AS Řím po dobu šesti sezón – 150 zápasů v letech 2005 až 2011 – a když o tom mluví, zdá se, že ty emoce znovu prožívá. Čte se mu to z tváře. „Spalletti byl nejlepší trenér, jakého jsem kdy měl, kolik jsme se nasmáli s Tottim a De Rossim. O Ranierim raději nemluvme…“. 
Doni, začněme současností. Čím se dnes živíte?

„Po skončení fotbalové kariéry jsem hodně studoval a rozjel řadu podnikatelských aktivit. Od roku 2017 žiji na Floridě, ale cestuji po celém světě. Mám také sportovní centrum spojené s fotbalovou školou AS Řím, posilovnu, agenturu pro zastupování sportovců a řadu aktivit v oblasti nemovitostí. Postavili jsme více než tři tisíce domů. Navíc jsem s mým bývalým spoluhráčem Fabiem Simplicio otevřel zábavní park.“

Říkalo se, že jste loni byl blízko k nákupu Brescie. Kolik je na tom pravdy?

„Ano, jednání byla zahájena. Byl jsem součástí investiční skupiny a ten nápad se mi velmi líbil. Došlo však k určitým vnitřním změnám, které vedly k tomu, že jsme obchod nedokončili. Škoda.“

Plánujete koupit další kluby?

„S fondem jsem jednal o koupi klubů v Portugalsku, Brazílii a Itálii. Některé obchody dopadly dobře, doufáme, že se v budoucnu naskytne příležitost k dalším. Třeba právě ve vaší zemi…“.

Pojďme k vzpomínkám. Když zmíním Řím, změní se vám pohled. Zanechala vám tam vaše srdce?

„Považuji to za svůj domov. Do města jsem se zamiloval, jakmile jsem uviděl Koloseum. Pak Řím, fanoušci, Olimpico. Sen.“

Spalletti vás poprvé nasadil v derby. Křest ohněm.

„Bylo to 23. října 2005, remizovali jsme 1:1. V lize jsem předtím nikdy nehrál, bylo neuvěřitelné debutovat v takovém zápase. Bylo mi 26 let a před očima mi proběhla celá moje dosavadní kariéra.“

Se Spallettim jsme si pak skvěle rozuměli. Byl to ten nejlepší, jakého jste kdy měl?

„Ano. Geniální člověk. Luciano je opravdový, přímý člověk. Řekne vám věci na rovinu. Raději jste ho ale neměli rozzlobit, mohl vám dát i pár facek. Když křičel, třásly se zdi v Trigorii…“.

V těch letech jste se ale bavili…

„To si pište. Měli jsme super partu, složenou z mnoha Brazilců. Stále se často vídáme, jsou to přátelství na celý život. V šatně se každý den něco dělo. Jak jsme se s Tottim a De Rossim nasmáli.“

Máš nějakou historku s kapitánem?

„Francesco byl fenomén, na hřišti i mimo něj. Stačil jeden pohled, aby nám dodal sebevědomí. Je to neuskutečněný Brazilec, má triky, které jsem viděl jen u Ronaldinha a Kaká, s nimiž jsem hrál v národním týmu. Pak jsme ale vyrazili ven a byla to jedna velká show. Jednou večer nabídl číšníkovi tisíc eur, aby ho pustil mezi stoly, skočil do bazénu v trenýrkách a řval jako Tarzan, zatímco si bušil do hrudi. Ještě teď se musím smát, když na to vzpomínám.“

Z osobního hlediska jste však v Římě narazil na zvláštní prostředí…

„Je to úžasné město, které má ale i své stinné stránky a nedostatky. Například rádia. V průběhu let jsem o sobě slyšel spoustu nepravdivých věcí: říkali, že způsobuji problémy v šatně, že chci odejít, že nejsem seriózní profesionál. Samé kecy. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na úžasný tým, který mě vždy podporoval. Řekl to i De Rossi v jednom rozhovoru. Požádal, aby přestali vymýšlet falešné příběhy…“.&

I o Ranierim se toho napsalo hodně…

„Raději o tom nemluvím, nemám k tomu moc co říct. Pro mě to byla komplikovaná sezóna, moc jsem nehrál. S trenérem jsme ale nikdy neměli žádný vztah.“

Potrestal vás za to, že jste přijal pozvánku do národního týmu, když podle něj jste měl zůstat v Trigorii, abyste se léčil?

„Cítil jsem se dobře a nechtěl jsem se vzdát pozvánky do národního týmu: v létě se konalo mistrovství světa. Vrátil jsem se a nikdo mě už nebral v úvahu. Byl jsem čtvrtým brankářem, trénoval jsem odděleně. Nikdy mi to nevysvětlili.“

Je pravda, že jste byl blízko přestupu do Juventusu?

„Ano, dvakrát. Jednou po prvním roce v Itálii, podruhé po mém působení v Liverpoolu. Bianconeri hledali náhradníka za Buffona, šel bych tam bojovat o místo. V roce 2006 mě chtěl i Barcelon s Eto’em a Messim. Byl jsem jedním z brazilských brankářů, je logické, že mě hledaly velké evropské kluby. Já jsem ale chtěl hrát pořád a v Římě se mi opravdu líbilo.“

Vracíte se tam někdy?

„Méně, než bych chtěl. Žije tam můj bratr Joao a také moje sestra. Vrátil bych se, abych si dal pořádnou carbonaru. Jsem velmi vázaný na město a na lidi, mám fantastické vzpomínky.“

Jaký máte dnes vztah k fotbalu? Byl jste nucen skončit kvůli srdečním problémům.

„S postupem času se to změnilo. Měl jsem srdeční zástavu a riskoval jsem život. Pak jsem v roce 2014 začal znovu hrát za Botafogo, ale po jedné sezóně jsem musel znovu přestat. Bylo to strašné. Vzpomínám si, že jsem to nějakou dobu úplně odmítal: nesledoval jsem žádný zápas, ba co víc, jakmile jsem v televizi zahlédl fotbal, přepnul jsem kanál. Dnes to moc nesleduji, ale vždycky budu fanouškem Giallorossi.“

Vrátil byste se k fotbalu?

„V životě nikdy neříkej nikdy. Možná to udělám jako investor, kdo ví…“.