Odpoledne s 15letou objevem italského sprintu: „Můj táta fandí Milánu a chtěl, abych byla fotbalistka. O mistrovství světa nerozhoduji jen já.“

V polovině odpoledne je na slavném stadionu San Donato Milanese slyšet jen cvrkot cikád. Skupinka, která trénuje v letním vedru, je velmi nenápadná. Pak najednou přijde ona. A všechno se změní. Kelly Doualla je jako vichřice, elektrický výboj. V 15 letech je již vůdčí osobností: svou pouhou přítomností vyplňuje celý prostor. Tady má už pár let svůj druhý domov. Ale teď je tu jen na skok: mezi zlatou medailí ze 100 metrů a štafetou, kterou minulý týden vyhrála na Olympijském festivalu mládeže v Skopje v Severní Makedonii, a srazem v Římě před mistrovstvím Evropy do 20 let, které se koná od čtvrtka v Tampere ve Finsku. Mezitím doznívá ohlas jejího času 11,21 – kontinentálního rekordu v kategorii do 18 let a třetího nejlepšího času italské ženy v historii.

Kelly, jaké to bylo poprvé reprezentovat Itálii?

„Co se týče emocí, trochu mě ovlivnilo prázdné hlediště. A pak jsem už znala mnoho kolegů. Naopak mě fascinovalo, že jsem se ocitla mezi tolika cizinci, i když jsem komunikovala jen s těmi, kteří mluvili francouzsky. Od září budu v sobotu chodit na kurz angličtiny.“

Technicky se zdá, že se jí daří…

„Jen před finále na 100 metrů jsem měla trochu obavy. A pak, ve štafetě, jsem se necítila dobře, když jsem startovala s štafetovým kolíkem v ruce. Jinak to ale nebylo snadné, kvůli horku, špatnému jídlu a zmeškanému letu při zpáteční cestě. Živili jsme se předvařenými nudlemi ze supermarketu.“

Dáváte obecně pozor na stravu?

„Jsem docela mlsná, k radosti Waltera (trenéra Montiho, pozn. red.) miluji fast food, ale dietolog říká, že mám stále méně tuku. Mým tajemstvím je kromě deseti hodin spánku denně, včetně odpoledního, kuchyně mé maminky, která vaří mnoho kamerunských pokrmů z masa, ryb a zeleniny. Ráda bych se vrátila do země, odkud pocházejí moji rodiče, abych viděla, kde vyrůstali.“

Jaký máte vztah s rodiči?

„Dlužím jim hodně: přizpůsobují si práci v pečovatelském domě podle mých potřeb. Táta mě většinou vozí ze Sant’Angelo Lodigiano na hřiště. A doprovází mě do školy, takže ušetřím půl hodiny chůze. A když nemůže, vezme mě autobusem máma, která pak ještě učesává moje kamarádky, nebo můj bratr Franck.“

Jak dlouho ti trvá, než je uděláš?

„Tenhle, modrý, to není náhoda, mi trval čtyři hodiny. Vydrží asi měsíc.“

Jsou na tebe rodiče pyšní?

„Snažím se jim nedělat starosti: když jdu ven, vždycky vědí, kam jdu. A nikdy večer.“

A kam chodíš?

„Do Milána, s kamarády z atletiky se scházíme u Dómu a jdeme na večeři. Je to snazší s nimi než se spolužáky, i když základní škola, střední škola a teď i sportovní gymnázium v Sant’Angelo jsou všechny ve stejném komplexu.“

Jaké jsou vaše oblíbené předměty?

„Můžu říct tělocvik? Nedělám ji často, ale příští rok zkusíme i taekwondo.“

Je pravda, že táta chtěl, abys byla fotbalistka?

„Je velký fanoušek, fandí Milánu, ale teď je spokojený. Kdybych se nemohla zranit, hrála bych fotbal vždycky ráda. Sleduji některé zápasy v televizi a je to jediný sport, který mě baví. Kromě atletiky, samozřejmě.“

Vzhledem k pozornosti, které se vám dostává, a vašemu věku, cítíte se trochu pod tlakem?

„To, co dělám, mě velmi baví, i když se z hry stává něco vážnějšího.“

Je 100 metrů váš oblíbený závod?

„Ano, také proto, že jsem nikdy neběžel 200 metrů. Myslím, že to zvládnu dobře, ale zatáčka mě trochu děsí. Když jsem ji letos v zimě běžela v Anconě v halovém štafetovém závodě, poprvé v životě jsem se zranila. Uvidíme v příští sezóně.“

A skok do dálky?

„Nikdy jsem se na to opravdu nepřipravovala, ale mám dobré nohy: myslím, že mám velký potenciál.“

Koho z „kolegů“ obdivujete?

„Shelly-Ann Fraser, Sha’Carri Richardson, Tara Davis a z Italů Filippo Tortu, kterého jsem několikrát potkala.“

Jaké vzpomínky máš na úspěchy italských sportovců na olympijských hrách v Tokiu?

„Skoro žádné, bylo mi 11 let: viděla jsem Tamberiho, ale pak jsem usnula…“.

Máš ráda Jacobse?

„Viděla jsem ho naživo na mistrovství Evropy v Římě: mám raději agresivnější sprintery“.

Myslíte na mistrovství světa v Tokiu?

„Jen ta myšlenka mi dává najevo, kam jsem se už dostala. Je pravda, že bych si také ráda trochu odpočinula, ale rozhodnutí nebude jen na mně.“